Z léta babího do říjnové mlhy

3. září 2018 v 19:18 | Lucirä |  Deníček slečny Daryl
Minulý týden byl posledním srpnovým. Začal takovým tím příjemným a typickým babím létem, na které se každý rok těším. Z pondělka si pamatuji výpravu pro pšenici na krmení, které jsme naložili šest pytlů do auta a ještě jsme se tam vešli tři plust pes.
Z úterku si vybavuji akorát ranní cestu do práce, kdy bylo na jedné straně obloze slunce jako obrovská ohnivá koule a přímo naproti němu byl ještě vidět postupně ubývající měsíc z nedělního úplňku.
Ze středy mi utkvělo trochu víc; ten den byl dost teplý, ale zachovával si nádech podzimu. A to se mi moc líbilo. Neplánovaně jsem se z práce svezla autem, užila si procházku a ještě natrhala spoustu švestek na slivovici (samozřejmě ne pro mě) z jedné prasklé snětě. Švestky jsme pak srandovně vezly s mamkou v obrovském kýblu na kárce, na které na podzim ráda vozím dýně.
Ve čtvrtek jsem zase zdrhla z práce neplánovaně dřív s tím, že budu mít volný i pátek a protože mi zrovna domů dorazily stropní desky na obklad stěny, udělala jsem si čaj, ohřála si dýňovou polévku a dala se hned do práce. K mému překvapení jsem měla docela brzy hotovo a měla jsem z výsledku takovou radost, že mi úplně změnila náladu. Nevím proč, ale ani po dřívějším příjezdu domů jsem nebyla v tom správném rozpoložení, ale po odkobkování kobky (což znamená, že jsem se zbavila té emo tapety a zesvětlila si tím komplet pokoj) jsem radostí doslova přetékala. Ten den jsem šla spát hrozně pozdě, protože jsem ještě do noci natírala kousek stěny vedle půdních dveří na bílo, aby tu nezůstal ten černý roh. Teď už mě čekají jen dveře, které stále černé jsou, ale snad už brzy budou světle hnědé. Když jsem si pak lehla do postele a kolem mě to bylo tak světlé, cítila jsem se hrozně pohodlně. Z té divnotapety sála hrozná zima a prostě divnost. Z dřevěně vypadajících desek sálá neskutečná útulnost a teplíčko. Teď na podzim je to obzvlášť ideální!
Na pátek jsem hrozně hezky spala. Probudila jsem se do toho nového útulna docela brzy a tak jsem ještě za tmy vyrazila ven a do krámu, abych měla nakoupeno a zbytek dne mohla lenošit a pozvolna si připravovat věci na víkendovou výpravu až za Domažlice. Během dne jsem ale lenošila tak půl hodinky a zbytek dne jsem prolítala někde venku. Taky to byl den jedné radikální změny, o kterou se možná někdy příště podělím. Byl to den, který mi připomněl jedno dřívější období, kdy jsem se cítila opravdu šťastná. A kdy jsem si uvědomila, že se tak možná zase můžu cítit.

Ale teď k hlavní události tohoto týdne!


V sobotu jsem vstala tak brzy, jako když vstávám do práce. S tím rozdílem, že jsem měla v plánu zcela jinou cestu. Delší, a to o dost, ale také s o dost příjemnějším cílem. Vyrazily jsme se sestrou z naší Placaté země za našimi čarodějnicemi až do daleké kopcové krajiny. Pelešín se to tam nejmenuje, podle mého dědy. Sobota byla prvního září, a ten den je pro mě začátkem podzimu - nejoblíbenějšího období. Když jsem ještě za tmy krmila venku kočky a venčila psa, ten podzim byl cítit. Od samého okamžiku, co jsem otevřela domovní dveře. Jako kdyby skutečně přišel, dýchnul na mě a srdečně mě pozdravil.
Když nám Gabča vzkazovala, že je u nich zima a ať si vezmeme kalhoty, připravené kraťasy jsem tedy vyměnila. Jenže pak jsem ráno stála na balkóně a přišlo mi teplo, že by mi dlouhé nohavice akorát překážely, no a tak jsem se opravdu vydala v kraťasech s kalhotami na vrchu batohu. Začínalo trochu poprchávat, ale bylo příjemně teplo a tak jsem se tím neznepokojovala. Ve vlaku jsem se na férovku převlékla. Zasedly jsme si zase ty svoje záchodový místečka a vlak byl poloprázdný, takže mou obnažovací akci nikdo nezahlédl. Další mou šikovnou volbou byly kecky - a to ještě polorozpadlé. To ráno mi totiž došlo, že mám sice perfektně (vlastně téměř, jak se později ukázalo; k tomu se ještě dostaneme) sbaleno, ale na boty jsem nemyslela. Já totiž žádné na letošní podzim ještě nemám! Jenže zatímco u nás jen poprchávalo, všude jinde pršelo docela dost a představa, že budu někde v Domažlických lesích chodit v keckách, které se za půl minuty promáchají, nebyla úplně lákavá. A tak mě po příjezdu do Prahy čekala rychlo akce - splašit boty. Ani jsem nedoufala, že bych se dostala po pět set korun, ale když jsem na hlaváku v CCC procházelo uličky a všude na mě koukalo minimálně 999,-, byla jsem trochu nešťastná, protože se mi v tu chvíli vůbec nechtělo utrácet tolik peněz za boty, které si musím vybrat tak rychle. Boty jsem potřebovala, ale jsem hrozně nerozhodný člověk a rozhodnout se pro nějaké během chvilky prostě neumím. A pak na mě mrkly jedny ze zlevněného regálu, kde se ceny pohybovaly okolo těch pěti stovek. Až na tyhle! Ty stály 350 korun, byly poslední a byly v mém čísle. Neuvěřitelné. Čert to vem, že jsou uvnitř křiklavé oranžovo zelené (a já mám na sobě červenou mikinu), jsou prostě moje a chci je. A mám je. A zachránily mi zadek. A miluju je. Moje Domažlické boty z Pražského nádraží.
Chvíli po nás dorazila Saku. Společně jsme počkaly na vlak do Domažlic a už jsme frčely. Seděly jsme zase u dveří, kde jsem se nejdříve kochala krajinou a Karlštejnem a podzimími stromy a skálami, zjistila jsem, že mám sice sbalený foťák ve své brašně, ale BEZ BATERKY a tudíž ho vezu úplně zbytečně. A po chvíli začalo docela nepříjemně táhnout a díky klimatizaci jsem promrzla natolik, že mi byla zima až do samotného večera toho dne (vlastně jsem se zahřála až co jsem si dala sprchu a převlékla se do pyžama!), ale naštěstí se na půli cesty vlak trochu vyprázdnil a my si zalezly víc do vlaku.

Po příjezdu mě čekal trochu šok. V Domažlicích byla kosa jako v prdeli a ta představa, že bych přijela v kraťasech a v promáčených keckách mi zježila chlupy a já si byla téměř jistá, že bych tam buď umřela nebo minimálně onemocněla. A to jsem si málem nevzala ani bundu! Naštěstí jsem si ji sbalila do batohu, kdyby náhodou. Sestra na mě koukala jako na blázna, ale moje intuice mě očividně nezklamala. Přivítaly jsme se se Sovičkou, nasedly do Květy a odjely na místo pobytu. A během cesty nám ještě zahrála písničku, která se stala naší písničkou pro tenhle slet. Mít něco označené písničkou je totiž nutnost.
Já na místě pobytu byla poprvé, zatímco holky ne, a cítila jsem se tam od samého začátku jako na nějaké chatě na prázdninách a ten pocit byl hrozně super. Moc jsme se neohřály, jen se pořádně oblékly a vyrazily vstříc plánovanému dobrodružství, které tedy v mých představách bylo trochu jiné, vzhledem k tomu babímu létu během celého týdne. Ze začátku mě to možná trochu mrzelo, že opravdu bez přestání prší a fouká a je větší zima, než jsem předpokládala, ale teď zpětně mi přijde, že to bylo vlastně naprosto perfektní. Byla jsem trochu utahaná z vlaku (já to říkám furt, že sezení nejvíc unavuje), ale byla jsem ráda, že jdu a měla jsem radost z procházky po těch krásných lesích, které pro mě byly úplně cizí a nové a zkrátka úchvatné. Ale zima mě požírala zevnitř, což už tak radostné nebylo. Po chvíli jsem se ale zahřála. Vlastně mě zahřály kopce (které u nás nemáme, žejo) a taky naše debaty. Probraly jsme toho totiž za tu procházku docela spoustu a dostaly se až k příchutím kofoly. Bylo to moc hezké i přes nepříznivé počasí, kvůli kterému jsme byly promáčené i s deštníky a i když jsme si to kvůli tomu trochu zkrátily. Všechny jsme se těšily do tepla na suché oblečení a kafe a čaj a když jsme se vrátily domů, uvědomila jsem si, že přesně tyhle příchody ze studeného počasí do teplého domova jsou jedna z nejhezčích věcí na podzimu a že je moc fajn že to můžeme zažít na našem společném sletu a tudíž to počasí vyšlo perfektně. Protože to naše společné poflakování se a čajíčkování a kafíčkování mělo hned o to kouzelnější atmosféru. Šmejdily jsme v knížkách, povídaly si o všem možném a bylo nám útulně. A po venčení a konění (to je slovelo, které jsem právě teď vymyslela pro Gabčino zavírání koně) jsme se těšily na večeři a poslouchaly jsme soundtrack ze Stranger Things a "zahrály" si na Prostřeno a ještě teď se popadám za břicho z těch všech hlášek a toho mého blbého humoru. Pravdou ale bylo, že jsme se měly jako v bavlnce! Nacpaly jsme si pupky večeří, čipsama a šly spát a spalo se mi na zemi lépe než ve vlastní posteli a cítila jsem se hrozně útulně a bylo mi příjemné teploučko. A trochu jsem doufala, že se do rána počasí zlepší a bude takový ten suchý podzim, ale pokaždé, když jsem se v noci probudila, jsem slyšela hrozný slejvák a tak mi došlo, že to tak asi nebude.

A skutečně nebylo. Ráno bylo ještě větší mokro, než předchozí den, stále hrozně pršelo a do toho byla obrovská mlha. Jako v Silent Hillu! A mně se to neskutečně líbilo a byla jsem za to počasí najednou hrozně ráda. Na procházku jsme vyrazily po výborném dýňovém koláči (kousek se mnou cestoval až domů!) s deštníky a v teplém oblečení a já si tentokrát vzala alespoň mobil, když jsem měla nepoužitelný foťák a i přes mrholení jsem si procházku užila neskutečným způsobem a rozplývala se snad nad každým stromem a nafotila asi 58717458 miliónů fotek a měla hroznou radost ze všech těch mlhavých lesů, kalužích na cestách a pařezů připomínajících divné dračí příšery i trůn z Game of Thrones. Bylo tam krásně a měla jsem chuť jít a jít pořád dál a dál a zůstat v těch lesích snad už navěky. Bylo tam přenádherně. Podzimno, mlhavo, mokro, ale úplně kouzelně. Ten čas po návratu domů se ztratil někam mezi svačinu a oběd a najednou jsem zase seděly naskládané ve Květě, vybavené svačinkama a na cestu nám zpíval Billy Joel "I do not care what you say anymore this is my life,
go ahead with your own life leave me alone" a všechno to bylo takové veselé, přestože náš pohodový společný čas končil.

Cesta domů byla nějaká moc dlouhá a když jsme se konečně dostaly zpátky do Prahy, Hana šla vyvenčit Laru a já šla vyvenčit Saku a pak jsme si koupily kafe (protože jsem se nutně potřebovala něco odvést a vanilkovo-karamelová káva se zdála takhle k začínajícímu podzimu skvělou volbou), rozloučily se a frčely domů. Přijely jsme do sluníčka a neuvěřitelného tepla, na které jsme si tak odvykly, že náš až rozčilovalo. Naštěstí krátce po nás dorazila bouřka a nejspíš nás pronásledoval z Domažlic déšť, protože ten dorazil také a stále trvá. A já jsem za něj ráda. To slunce mi už vůbec nesedlo.


Mlžných fotek mám opravdu spoustu a mám z nich ohromnou radost, proto jsem se rozhodla věnovat jim samostatný článek, který během tohoto týdne zveřejním.

Ač jsme přijely docela pozdě, ten zbytek dne byl příjemně dlouhý a já z toho měla radost protože hned ten následující mě čekal návrat do života pracovního. Chvilku mě napadlo, že se mi tam nebude vůbec chtít a že bych potřebovala ještě jednu neděli nebo nejlépe celý víkend, ale vlastně jsem byla plná endorfinů a stihla ještě spoustu věcí a tak jsem neměla vůbec čas nad tím příemýšlet. A o to víc se těším na další víkend, protože ten se vrhnu na nějakou tu podzimní výzdobu a taky na tu novou kávu.
Děda s babičkou slavili narozeniny zrovna, když jsme nebyly doma, a mamka jim zařídila svezení ve starém autobuse. Děda byl autobusák a tak to má pro něj nesmírnou hodnotu a skutečně jsme jim tím konečně udělali radost. Třeba takové babičce, té se málokdo a máloco zavděčí, ale tenhle zážitek ji i dědu omládl minimálně o deset let. Autobus měl odjíždět ve tři hodiny a když jsme se před půl pátou řítily domů a mně přišla sms, že autobus je stále na místě, měla jsem docela radost, že kousek z toho jejich krásného zážitku ještě stihnu. A taky jsem se stihla vyfotit a svést s milým panem řidičem alespoň nahoru k silnici, když jsem se nemohla účastnit narozeninové jízdy! A když pak autobus skutečně odjížděl a frčel si to po té silnici a troubil, bylo to takové dojemné a všichni jsme mávali a mamka pořád říkala, že to je jako za starých časů a já si skutečně přišla trochu retro a ten pocit byl hrozně pěkný.

A pak jsem si zase po skromnu archeoložila u sebe, měla radost z toho krásného víkendu a vrátila se k poslechu soundtracku z Gilmorek, který mi dělal společnost celý ten týden. A bude to tak asi ještě do poloviny září, než začnu pomalu přelaďovat na halloweenské rádio. Září, podzime, děkuju Ti za tak krásný příchod!


 


Komentáře

1 Sova přepálená | Web | 3. září 2018 v 20:29 | Reagovat

Mně hrozně zajímalo, co u vás ten pěkný retro autobus dělal, a tohle je moc hezký. :)

Jsem nesmírně ráda, že se vám tady líbilo, a že jste nestrádaly a že to bylo tak strašně fajn i s tím ošidným počasím, i když právě díky němu to bylo nakonec tak kouzelné. A jak nás tu bylo takhle víc pohromadě, byly tu ty karimatky na podlaze a tak, i mně to tu připadalo takové prázdninové a jako někde na chatě. :D A bylo to skvělý! Už se moc těším, až k nám do Pelešína zavítáte zase, i na ty ostatní sešlosti, co máme v plánu. :3

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 3. září 2018 v 21:32 | Reagovat

Taky jsem si říkala, kde se u vás to boží vozítko vzalo. Super nápad a super dárek. :)

Byl to prostě nejlepší začátek září za dlouhou dobu a ještě jednou děkuju, žes mě vyvenčila. :>

3 klavesnicetuka | E-mail | Web | 3. září 2018 v 22:16 | Reagovat

zrovna jsem si říkala co si pustím za hudbu, a tak mi hraje soundtrack z Gilmorek

když čtu tvé články tak si říkám že si můžu dát svůj život do pořádku ale ještě jsem to neudělala

a jak jsi psala o tom podzimu už se na něj moc těším, na to jak ze zimy přijdeme do tepla a to podzim nemám ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama