Deníček slečny Daryl

See you later alligator

Pondělí v 18:18 | Lucirä

Nepřišel déšť, na jaký jsem čekala. Ten, po kterém zase brzy vysvitce hřejivé slunce a který často doprovází bouřka nesoucí s sebou nezaměnitelně tajemnou atmosféru. Přišel jiný, téměř podzimní, který padal z šedivého nebe. Takového, které můžeme vidět v říjnu, kdy se po babím létu tváří trochu smutně, přesto ho vidím ráda. Nebo takové, které přichází po zimě, než začne jaro. Třeba v lednu. A to už je smutné až příliš. No a takové nebe s deštěm přišlo ve čtvrtek. Měla jsem pocit, že se pod ním nemůžu ani nadechnout a že je celý ten zamračený den takový plíživě těžký. Bylo to asi úplně poprvé, co se mi vážně nechtělo vycházet ven z domu do práce. Samozřejmě jsem ten "nechce se mi pocit" zažila už několikrát, ale nikdy ne takhle. To ráno jsem zaspala a tak jsem navíc všechno musela dělat ve spěchu, čímž jsem si trochu zkazila den už od rána. A pak se to se mnou táhlo. Nestalo se nic špatného, ale cítila jsem se zvláštně. Takové dny prostě občas bývají. Naštěstí ne tak často. Asi jsem si prostě jen zvykla na to ježdění na kole do práce při východu slunce, návraty domů za teplého odpoledne a procházky při slunci pomalu zapadajícím. Příjemná chvíle uvolněnosti nastala až doma, kdy jsem si všimla příchozí pošty v barevné obálce s pírky. Čtení dopisu mě alespoň na chvíli zaobalilo bublinou, přes kterou se ta lepivá divnost dne nedostala.

Slavíme sedm let a jiné příhody

16. května 2018 v 17:07 | Lucirä

Na burzu přicházím vždycky s takovým velkým očekáváním. Nejspíš až moc velkým, protože si odtamtud nikdy neodnáším zpravidla víc, jak dvě věci. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, a to jsem si fakt fandila, že si odnesu nějakou zajímavý starožitný kousek. Ne, že by nebylo z čeho vybírat, ono tam toho bylo docela dost, ale nejspíš nejsem ten burzovací typ. Ten, co si bez ostychu všechno důkladně prohrabe, není mu blbé se neustále ptát dokola na ceny a natož pak třeba i smlouvat. A přitom bych takovým typem byla docela ráda. Jenže z nějakého důvodu nemám ráda, když na mě prodávající zírá (obzvláště pak, když je to nějaký podivín), takže se většinou dívám jen tak mlčky. Ach, chtěla bych umět být ukecaná a před cizími. Co když to zkusím a naučím se to? Vždyť člověk se učí celý život. A navíc může dělat přesně to, co dělat chce. Takže to asi zkusím.
Zvykla jsem si věci příliš okecávat, než se dostanu k jejich jádru. Jádrem téhle je proutěný sloník, kterého jsem si odtamtud jako jediného odnesla. A tak nám v naší balkonové zahrádce přibyl tenhle milý slon s tymiánem na zádech.

Dny všední, nekonečné i zrychlené

13. května 2018 v 7:30 | Lucirä

Ve sváteční úterý se mi vůbec do ničeho nechtělo a ten den nebyl tak příjemný, jako svátky bývají. Čekala jsem na déšť a bouřku, jako kdybych byla přesvědčená, že smyje jakýsi neidentifikovatelný těžký pocit, který se nesl ve vzduchu toho dne. Bouřka ale nedorazila a nedorazil ani déšť. A já na ně čekám stále. Pondělní středa s sebou sice už ten pocit nenesla a i když se mi pracovat nechtělo, zvládla jsem všechno dohnat (tedy alespoň myslím) bravůrně. Ten ranní nechcesemi pocit jsem ze sebe vyfoukala cestou na kole a pracovním povinnostem jsem odpoledne zase na tom kole odjela zpátky domů. Jenomže stejně mám pocit, že ta bouřka by přijít měla. Že ji prostě z neznámých důvodů potřebuji! Ale rozhodně ne během té cesty na kole, spíš k večeru, samozřejmě.

Fenomén Filé na obloze

7. května 2018 v 18:41 | Lucille

Když jsem si na Prvního máje pouštěla Pomádu, protože letošní jaro je tak moc letní, možná jsem mohla tušit, že si ty písničky budu broukat minimálně další následující týden. Takže ať jdu kudykoli, tak summer lovin', had me a blast, summer lovin', happened so fast. Takže tak no.

Z balkónu

1. května 2018 v 7:35 | Lucirä

Jsem člověk, co nerad rozhazuje a naopak dost šetří. Někdy až příliš. Nešetřím ovšem na nic konkrétního, spíš jen nerada utrácím za něco, co vyloženě nepotřebuji, a tak si koupi důkladně rozmýšlím. Pak jsou tu ale dny, kdy si řeknu, že bych si taky někdy mohla udělat radost bez přílišného přemýšlení (zkráceně YOLO) a udělám nálet na nějaký obchod jako je třeba Pepco, objednám si několik věcí z internetových obchodů a taky si dokážu koupit předražený tempeh bez výčitek!
V pátek mi dorazila první z objednaných nášivek (ale o zrodu mé nové posedlosti někdy jindy, až jich bude doma víc), zásilka přírodní kosmetiky (některé výrobky se třeba i časem dočkají recenze) a odpoledne jsem vlítla do Pepca a koupila všechno, co šlo. Těšila jsem se tam celý týden a když jsem ve čtvrtek v letáku viděla všechny ty letní nádhery, neodolala jsem. Plameňáci jsou v kurzu sice už snad třetím rokem, ale letos byly ty věci takové decentní, jemné, neinfantilní a opravdu hezké.

Někde mezi jarem a létem

25. dubna 2018 v 20:16 | Lucirä

I když jsem měla o víkendu pocit, že příroda trochu vynechala jaro, jsem za to žhavé sluníčko po té dlouhé zimě nesmírně ráda. I když pálí trochu víc, než by v dubnu mělo, a dokonce už mě stihlo i trochu přismahnout, opravdu si ho užívám.

Welcome to the jungle

20. dubna 2018 v 12:53 | Lucirä
Je to zvláštní, jak rychle se to všechno začalo zelenat. Člověk čekal na jaro a najednou tu bylo ze dne na den. Jeden den jsem šla mdlým lesem a další den se všechno kolem začalo zelenat. Na místech, na kterých předtím nic nebylo, najednou zazelenala tráva, stromy se obalily listím a všechno se to zdá být takové veselejší a živější. Roste to jako z vody!
Nějak jsem zapomněla na víkendový článek a teď už ho asi nedoženu, když se týden chýlí k dalšímu. Ve foťáku se mi ale nahromadilo pár fotek, a ty bych zveřejnit přece jen mohla, co myslíte?

Tyhle jsou ze sobotního rána, kdy jsem se šla kousek projít právě proto, abych si vyfotila tu probouzející se přírodu. Přišlo mi všechno tak neuvěřitelně zelené, protože předchozí den to takové opravdu nebylo. V porovnání s tím, jak to ale v lese vypadá teď, je tohle jen ždibec té nádhery.


Nový rozměr

13. dubna 2018 v 20:15 | Lucirä
Většinou jezdím z práce půl cesty autobusem a půl jdu pěšky, po mé oblíbené cestě, která je z jedné strany lemována polem a z druhé lesem. Lesem, který mi tak moc připomíná lesní lišky. Jedna čás lesa je naopak úplně jiná a je v ní takové magické místo, jehož zem je prorostlá břečťanem a ten se pak pne kolem stromů a tvoří kruh. Je to nesmírná nádhera. Další část cesty je pak taková mimozemská a po levé straně je veliký elektrický sloup. Mimozemská protože tam některé roky je kukuřice a ta mi vždycky připomene mimozemšťany. Kdo viděl v dětství Znamení, jistě mě pochopí. I když tam to kukuřičné pole zrovna není, stále to tam na mě tak působí. A jsem přesvědčená, že kdybych někdy měla spatřit létající talíř na obloze, bude to právě na tomhle místě během nějaké mé projížďce na kole. Hned za elektrickým sloupem je zase úplně jiná část lesa, která vybízí pro letní piknik a letos jsem odhodlaná ho tam opravdu uspořádat i kdybych si tam tu deku měla rozložit sama s Dragem. Tahle část lesa už je blízko civilizace - dostáváme se totiž na rozcestí, které vede k chatové oblasti kolem rybníka. A to už jsem víceméně doma.


Ve čtvrtek jsem se rozhodla jít pěšky z práce celou cestu, když bylo tak krásně. Teda, jak se to vezme... Z okna totiž ten vítr nebyl vidět. Ještě jsem nevyšla ani z malého města, ve kterém pracuji, a už jsem se proklínala. Celá ta první půla totiž vede většinou kolem silnice. A tahle část silnice mezi vesnicemi je taková divoká, bála jsem se tam kolikrát jet i na kole a když jsem po ní chodila pěšky loni, nikdy nejezdilo tolik aut, co včera. A pokud zrovna někdo nejel jako hovado, tak naopak přibržďoval, civěl a troubil nebo něco na ten způsob. A úplně dobrý pocit jsem z toho neměla. Došlo mi, že oproti tomu je ten vítr, který mě opravdu štval, úplný čajíček. Přestože mi od něj doslova hučela celá hlava a měla jsem pocit, že mě někdo tlačí zpátky dozadu. V jednu chvíli jsem toho už měla tak dost, že jsem vynadala jak tomu větru, tak troubícím autům. Jakmile to bylo možné, zaplula jsem do lesa. A radši jsem se brodila trním v kraťasech a měla celé porejpané nohy, než abych šla byť jen další metr po silnici. Měla jsem v sobě tolik hněvu, že jsem se chviličku bála, aby to ve mně neprobudilo nějaké superschopnosti a já nevyhodila jedno z těch aut do vzduchu.

... a pak mi došlo, že nejsem Eleven.

Jurským parkem do práce

9. dubna 2018 v 6:21 | Lucirä

Návrat po čtyřech volných velikonočních dnech do pracovních kolejí byl horší, než jsem doufala. Neměla jsem ani tak špatnou náladu, jako spíš absolutní vymizení energie. Byla jsem vyčerpaná. Nejen na práci, ale především na lidi. Hrozně mě mrzí, že moji kolegové jsou mudlové. Občas se to prostě fakt nedá a pije vám to krev i tu energii. V úterý byl první opravdu teplý den, kdy ani nefoukalo a pokud ano, tak velmi příjemný a teplý vánek. Z práce jsem šla kus pěšky kolem lesa, po mé oblíbené cestě, abych si to počasí užila. Další den byl podobný, ne-li teplejší, a tak jsem si to zopakovala. Mimo to jsem ráno vyrazila v kraťasech, pod kterými jsem sice měla ještě silonky, protože ráno teplo není, ale i tak to byla příjemná změna na kterou jsem se neuvěřitelně těšila. Prostě jaro je tu!

Velikonoční výletování

4. dubna 2018 v 18:29 | Lucirä

V době, kdy ještě nebyli koledníci na Velikonoční pondělí ve dveřích našeho domu tak vzácným jevem, jsme zavedly jistou skoro tradici. Velikonoce jsem neměla ráda. Ani já, ani sestra, ani mamka. A představa hlučných a často opilých koledníků tomu rozhodně moc nepřidala. A tak jsme se kdysi rozhodly, že se v pondělí seberem, nasednem do auta a vyrazíme někam na výlet. Někam nedaleko do přírody, abychom se kolem oběda vrátily. A tak jsme jezdily. Byly roky, kdy jsme vynechaly, protože jednou bylo opravdu ošklivé počasí a jeden rok dokonce sněžilo, ale letos jsme vyrazili znovu a ve větším počtu.
 
 

Reklama