Deníček slečny Daryl

Carry on

Pondělí v 5:43 | Lucirä

Píšu, protože si chci zapamatovat tenhle okamžik. Sedím na chodbě, která se snad už brzy promění v mou drobnou kuchyňku a venku fouká ten pravý podzimní vítr, který si pohrává s bambusovou zvonkohrou za oknem, skrze které jsou vidět stíny vetviček a lístků jabloně, mezi kterými tancují paprsky slunce. To slunce sice žhne skoro jako v létě, ale myslím, že léto se s námi už akorát loučí. A ten větřík a vůně jsou toho důkazem. Než jsem si sem sedla a začala psát, sbírala jsem venku prádlo, slunce sice pálilo ale foukal příjemný vítr a já jsem si zpívala carry on my wayward son a cítila atmosféru podzimu před pár lety, kdy jsem koukala poprvé na Supernatural a zároveň myslela na Bates Motel, u kterého teď dokoukávám poslední sérii a zároveň se mi po tom seriálu už teď stýská, protože v jeho předposlední sérii se změnilo něco zásadního a samozřejmě mě to baví pořád, nesmírně, ale ta atmosféra, která mi tak připomínala ten přicházející podzim, pomalu odchází. Což asi vlastně vůbec nevadí, protože říjen je stejně za dveřmi. A známe říjen. Ten je prostě celý spooky a scary.

- Na chvilku jsem si odběhla na zahradu, na kus řeči se sestrou a Larou (a taky Mňoukem a Dragem a vránami). Dozvěděla jsem se, že můj zpěv během sbírání prádla zněl jako prazvláštní houkání. A pak už se ke psaní nedostala.-

Můj život v taškách a výlety do Stars Hollow

19. září 2018 v 5:36 | Lucirä
Rána minulého týdne byla taková milá. A plná hvězd na temné ranní obloze; ten pohled jsem si obzvlášť užívala. Byly doby, kdy jsem hvězdné nebe znala jen z večerů a nocí. Většinou z těch prosezených u ohně s kamarády. Ale ranní hvězdy jsou jiné a doopravdy je znám až od dob, co jsem si zvykla vstávat příliš brzy. To už sice bude nějaký ten pátek; ale nepřestanou mě už fascinovat nikdy a pokaždé se na ně těším. Vlastně mě v posledních dnech tahají z postele práce ty hvězdy, na které se těším, protože jinak se mi z vyhřátých peřin vylézá těžko. A může za to Pan Podzim, protože ten způsobil, že už mám doma po ránu zimu. A ta kombinace zimy a teplých peřin je má oblíbená, takže jestli předchozí věty způsobily jako stěžování, rozhodně tak nebyly zamýšleny. Skutečně mám moc ráda to probuzení, kdy mě zebou nohy a já si můžu navléct teplé ponožky, svetr a župan a vylézt z postele. Jen si tu postel potřebuji užít trochu víc, než když vstávám třeba v létě. A na to není ve všední dny čas. Ale o víkendu je to jiné, to si můžu zapnout světýlka nad postelí a ještě se chvíli převalovat. Tedy jen do té chvíle, dokud nezačnou kočky příliš otravovat, protože si všimnou, že jsem vzhůru. A Human vzhůru = jídlo. Ale teď jsem se příliš zamotala do toho ranního vstávání a přitom jsem ještě chvilku chtěla zůstat u těch chladných ranních venčení. Tma už je kolem páté hodiny taková, jaká má na podzim být, a má přesně tu příjemně zebavou atmosféru, ze které je radost se vracet zpátky domů. Kéž by ale stejně zebavý byl i zbytek dne. Odpoledne totiž bývají ještě příliš letní a já už nemám na léto ani pomyšlení.

A teď už jdu spát

7. září 2018 v 21:58 | Lucirä

Tenhle týden je takový prazvláštní na pocity. Nebyly negativní, ale byly podivné. Teď jsou ale víc než šťastné.

V práci mi šlo pracovat ale nešlo mi tam být. Stejně tak se mi pracovat chtělo, zatímco trávit ty hodiny ve společnosti kolegyň bylo ještě těžší, než jindy, a byla to pěkná otrava. Tohle mé rozpoložení je nebezpečné; většinou zapnu takový ten mood, že jejich řeči příliš nevnímám, "přizpůsobím" se, myslím si své a snažím se být milá. Úsměv a mávat, však to znáte. No, tenhle týden mi to moc nešlo a mám trochu strach, že moje myšlenky ohledně jejich drbů tak trochu musely přečíst z mého znuděného až otráveného výrazu. Ale to je prostě riziko toho být mezi lidmi, se kterými mě nic nepojí.

Z léta babího do říjnové mlhy

3. září 2018 v 19:18 | Lucirä
Minulý týden byl posledním srpnovým. Začal takovým tím příjemným a typickým babím létem, na které se každý rok těším. Z pondělka si pamatuji výpravu pro pšenici na krmení, které jsme naložili šest pytlů do auta a ještě jsme se tam vešli tři plust pes.
Z úterku si vybavuji akorát ranní cestu do práce, kdy bylo na jedné straně obloze slunce jako obrovská ohnivá koule a přímo naproti němu byl ještě vidět postupně ubývající měsíc z nedělního úplňku.
Ze středy mi utkvělo trochu víc; ten den byl dost teplý, ale zachovával si nádech podzimu. A to se mi moc líbilo. Neplánovaně jsem se z práce svezla autem, užila si procházku a ještě natrhala spoustu švestek na slivovici (samozřejmě ne pro mě) z jedné prasklé snětě. Švestky jsme pak srandovně vezly s mamkou v obrovském kýblu na kárce, na které na podzim ráda vozím dýně.
Ve čtvrtek jsem zase zdrhla z práce neplánovaně dřív s tím, že budu mít volný i pátek a protože mi zrovna domů dorazily stropní desky na obklad stěny, udělala jsem si čaj, ohřála si dýňovou polévku a dala se hned do práce. K mému překvapení jsem měla docela brzy hotovo a měla jsem z výsledku takovou radost, že mi úplně změnila náladu. Nevím proč, ale ani po dřívějším příjezdu domů jsem nebyla v tom správném rozpoložení, ale po odkobkování kobky (což znamená, že jsem se zbavila té emo tapety a zesvětlila si tím komplet pokoj) jsem radostí doslova přetékala. Ten den jsem šla spát hrozně pozdě, protože jsem ještě do noci natírala kousek stěny vedle půdních dveří na bílo, aby tu nezůstal ten černý roh. Teď už mě čekají jen dveře, které stále černé jsou, ale snad už brzy budou světle hnědé. Když jsem si pak lehla do postele a kolem mě to bylo tak světlé, cítila jsem se hrozně pohodlně. Z té divnotapety sála hrozná zima a prostě divnost. Z dřevěně vypadajících desek sálá neskutečná útulnost a teplíčko. Teď na podzim je to obzvlášť ideální!
Na pátek jsem hrozně hezky spala. Probudila jsem se do toho nového útulna docela brzy a tak jsem ještě za tmy vyrazila ven a do krámu, abych měla nakoupeno a zbytek dne mohla lenošit a pozvolna si připravovat věci na víkendovou výpravu až za Domažlice. Během dne jsem ale lenošila tak půl hodinky a zbytek dne jsem prolítala někde venku. Taky to byl den jedné radikální změny, o kterou se možná někdy příště podělím. Byl to den, který mi připomněl jedno dřívější období, kdy jsem se cítila opravdu šťastná. A kdy jsem si uvědomila, že se tak možná zase můžu cítit.

Ale teď k hlavní události tohoto týdne!

Pár pocitů, pár zážitků

26. srpna 2018 v 18:26 | Lucirä

Vzpomínám na návraty domů ze základní školy, kdy jsem v televizi koukala na Čarodějky. Na to, jak jsem neměla ráda Gilmorova děvčata, která teď patří k mým úplně nejoblíbenějším seriálům. A taky na písmenkovou polévku u prvních dílů Supernatural...

Horal hnědý a dominant kropenatý

20. srpna 2018 v 14:32 | Lucirä

Kdy se stalo to, že jsem se začala budit do tmy? Že mi ty dny, během kterých je stále to úmorné horko, už nepřijdou ani tak moc letní? Asi od té doby, co dozrály první ostružiny, které chutí připomínají blížící se podzim. Podzim, ach!

10 days of Summer

13. srpna 2018 v 20:20 | Lucille Daryl

"it happens sometimes. friends come in and out of our lives, like busboys in a restaurant."

A na článek nezbyl čas

29. července 2018 v 16:13 | Lucirä
Po tom společném letním (a nefalšovaně prázdninovém) dobrodružství s mými lidmi se mi pochopitelně nechtělo vracet do života pracovního, ale to, že jsem tam šla už ve čtvrtek, jsem vnímala pozitivně; jít tam v pondělí a mít před sebou všech pět dní by mě totiž, vzhledem k mému rozpoložení, úplně vysosalo. Nebyla jsem připravená opustit ty rychloprázdniny a skočit zpátky do dospěláckých kolejí. Naštěstí to trvalo jen dva dny a už v pátek odpoledne jsem se mohla zase na chvíli vrátit do té bezstarostné a letně voňavé nálady.

Sobota v Praze i v poli

18. července 2018 v 5:28 | Lucirä
Praha byla super, ale Natsucon mě zklamal. Jela jsem na tu akci s očekáváním té krásné nostagie, že si připomenu doby dávné, kdy bylo anime mým největším koníčkem. Že potkám pár známých tváří, které jsem od vidění znala. Bohužel se to nestalo. Nevím, zda to byl jen náš pocit, ale na té akci bylo tak hrozně málo lidí, že se zúčastnění jen tak líně a otráveně váleli po tlupách někde na trávníku a pár pařmenů sedělo u počítačů. Možná mi to tak přišlo jen kvůli tomu, že už do tohohle světa pár dobrých let nepatřím, ale nejsem si tím jistá. Počet cosplayerů byl bídný, nespatřila jsem snad nikoho, koho bych vídala před pár lety a vlastně mi ta akce neměla co nabídnout. Jedno plus ta malá účast měla: místnost s karaoke byla volná prakticky neustále. Stejně tak DDRko, ale to nám tak úplně nefungovalo, jak mělo. Na karaoke jsme se ale vyřádily pěkně. Jenže když si vzpomenu, jak se dřív na tyhle srandy čekaly fronty, je mi z toho trochu až smutno... Ale potkaly jsme dinosaura. A potkat dinosaura je vždycky skvělý.


Když jsme se po dýchánku, během kterého jsme se sestrou vymyslely suprově ďábelskej plán, který možná zůstane jen v našich představách, neboť se nám za něj nechce tak docela utrácet (ale i tak jsme pobavily samy sebe už jen tou představou, a to stačí), rozhodly jít ven do pole, potkali jsme chlápka čekajícího na vlak a po chvíli mě tak napadlo, co si o nás asi musí myslet. Jdeme v pyžamu se psy do pole, na louce před polem zblikneme našeho černýho kocoura a on zblikne nás, s mňoukáním se za námi žene, přidá se k nám a jde dál s námi. Na to já mu jen řeknu "no tak pojď taky". Chlápek zírá jako blázen (nebo jako na blázny) a pozoruje nás i v poli, jak jdeme. Já, sestra, dva psi a černej kocour. Najednou Laře dojde, že s námi jde kocour, což je prostě hrozně super událost, která se normálně neděje, a to znamená že její dávka radosti byla takhle nárazově až moc vysoká a tak ty emoce nezvládá a mění se v šíleného exota pobíhajícího kolem kocoura. Dloube do něj čumákem, skáče kolem a kňučí. Kocour leží a chudák neví, co se děje. Z dálky to muselo vypadat, že ho chce Lara rozcupovat na kousky a že jsme tam šly toho kocoura vlastně obětovat. Lara šílí dál, za chvíli jede vlak a tak se sestra zoufale snaží toho cvoka uklidnit, zatímco jí přetéká pohár nikoli radosti, jako Larunce, ale nervů, a tak na ni vykřikne "uklidni se už ty krávo". Já s klidem pozoruji vlak, zatímco náš pitomej pes si packou "nastavuje" kocoura, aby ho mohl obskočit. Myslím, že se buď pán perfektně pobavil a nebo se mu hlavou honila tři prostá písmenka: WTF.

Celá ta sobota byla plná smíchu. Až jsem si během ní několikrát uvědomila, že se směju o dost míň, než dřív. Že už k tomu asi zkrátka není tolik příležitostí, nebo tak něco. V pubertě jsou holt záchvaty smíchu naprostá normálka a jsou snad na denním pořádku. Takové ty, kdy se vážně popadáte za břicho, válíte po podlaze, nemůžete se nadechnout a tečou vám slzy.

Krátké články mi jdou teď asi lépe. Napíšu jen to, co mám zrovna v hlavě, a článek tak neleží dlouho v rozepsaných. Tak je dost možné, že se zvýší frekvence zveřejněných, ale hloubavý a dlouhý obsah vám slíbit nemůžu. Ale ono možná lépe; příliš mnoho mých myšlenek by pro vás mohlo být nebezpečných. Občas jsou totiž i pro mě samotnou!

Výkřik

13. července 2018 v 19:58 | Lucirä

Mraky se stáhly, venku řádí déšť a v dálce je slyšet blížící se bouřka. V mé kobce je ještě větší tma, než kdy jindy. Světýlka nad postelí vytváří perfektní atmosféru, stejně tak hořící svíčka. Za normálních okolností bych tenhle okamžik využila ke sledování hororu. Obzvlášt dnes, vždyť je pátek třináctého! Jenže Lucille se někam poděla. Vlastně tu dnes vůbec nebyla. A tak jsem jí k téhle jedinečné příležitosti pustila alespoň Welcome to the Black Parade a vypadá to, že se ještě možná do konce dne probere. A nebo taky ne, uvidíme. Možná se jen šetří na zítřek; to vyrážíme do Prahy na Natsucon. Tam bude stoprocentně.

Já měla dnešní pátek milý. Ráno jsem si snědla pohankovou kaši u simíků, protože za oknem bylo zase to šedé tmavé nebe a sluníčko v nedohledu. Hru jsem vypnula asi po patnácti minutách, ale přesto mě to tu chvilku bavilo. A možná se k nim dnes ještě vrátím, když už jsme u toho.

skočilo mi do přehrávání The Kill od Thirty Seconds To Mars, to je taky tak božsky vzpomínkový!

Ještě včera v pracovním shonu jsem myslela, že dnes do práce půjdu, protože té práce bylo vážně neskutečné množství a mě zase občas přepadaly ty chmury, že se to zase dostává přes tu únosnou míru, ale pak jsem si řekla, že zachovám chladnou hlavu a že když už jsem začala v tom turbo tempu, tak si ten volný pátek zasloužím. Přesto jsem ale počítala s tím, že třeba bude pracovní a nijak zvlášť mi to nevadilo. Když jsem ale večer ulehla celá servaná do postele, byla jsem nesmírně ráda, že v ní budu moci zůstat jak dlouho jen budu chtít a že mě o půl páté nevzbudí budík.
A tak jsem si pospala o krásných dvě a půl hodin víc, v klidu se nasnídala, jak už jsem psala a vyrazila vstříc přírodě, ve které jsem dnes byla zase víc než doma. Nekonalo se žádné tradiční sledování jednoho z dílů Pátku třináctého, ani čtení strašidelných příběhů, ani vyhledávání mystérií a ani nic tomu podobného (dokonce ani lovení ufounů ne!). Překvapila jsem sama sebe. Jako to v posledních dnech dělám neustále.
Jo a mimochodem, už skoro vůbec neprší a bouřka nás asi zase jen obešla. Planej poplach.
 
 

Reklama
Reklama