Deníček slečny Daryl

Výkřik

Pátek v 19:58 | Lucirä

Mraky se stáhly, venku řádí déšť a v dálce je slyšet blížící se bouřka. V mé kobce je ještě větší tma, než kdy jindy. Světýlka nad postelí vytváří perfektní atmosféru, stejně tak hořící svíčka. Za normálních okolností bych tenhle okamžik využila ke sledování hororu. Obzvlášt dnes, vždyť je pátek třináctého! Jenže Lucille se někam poděla. Vlastně tu dnes vůbec nebyla. A tak jsem jí k téhle jedinečné příležitosti pustila alespoň Welcome to the Black Parade a vypadá to, že se ještě možná do konce dne probere. A nebo taky ne, uvidíme. Možná se jen šetří na zítřek; to vyrážíme do Prahy na Natsucon. Tam bude stoprocentně.

Já měla dnešní pátek milý. Ráno jsem si snědla pohankovou kaši u simíků, protože za oknem bylo zase to šedé tmavé nebe a sluníčko v nedohledu. Hru jsem vypnula asi po patnácti minutách, ale přesto mě to tu chvilku bavilo. A možná se k nim dnes ještě vrátím, když už jsme u toho.

skočilo mi do přehrávání The Kill od Thirty Seconds To Mars, to je taky tak božsky vzpomínkový!

Ještě včera v pracovním shonu jsem myslela, že dnes do práce půjdu, protože té práce bylo vážně neskutečné množství a mě zase občas přepadaly ty chmury, že se to zase dostává přes tu únosnou míru, ale pak jsem si řekla, že zachovám chladnou hlavu a že když už jsem začala v tom turbo tempu, tak si ten volný pátek zasloužím. Přesto jsem ale počítala s tím, že třeba bude pracovní a nijak zvlášť mi to nevadilo. Když jsem ale večer ulehla celá servaná do postele, byla jsem nesmírně ráda, že v ní budu moci zůstat jak dlouho jen budu chtít a že mě o půl páté nevzbudí budík.
A tak jsem si pospala o krásných dvě a půl hodin víc, v klidu se nasnídala, jak už jsem psala a vyrazila vstříc přírodě, ve které jsem dnes byla zase víc než doma. Nekonalo se žádné tradiční sledování jednoho z dílů Pátku třináctého, ani čtení strašidelných příběhů, ani vyhledávání mystérií a ani nic tomu podobného (dokonce ani lovení ufounů ne!). Překvapila jsem sama sebe. Jako to v posledních dnech dělám neustále.
Jo a mimochodem, už skoro vůbec neprší a bouřka nás asi zase jen obešla. Planej poplach.

Letní svátky

Pátek v 11:09 | Lucirä

Sváteční dny minulý týden zapříčinily něco jako krátkou verzi letních prázdnin. S trochou hluku, hádek a hromadou sluníčka. O klidu se, vzhledem k rekonstrukci, která u nás v domě probíhá, mluvit rozhodně nedá, ale o odpočinku ano. Chvíli jsem vážně měla pocit, že se za necelé dva měsíce vrátím do školy a že teď v tuto chvíli na ničem nezáleží, protože mám prázdniny a nemusím nic řešit. Ve skutečnosti to tak bylo jen na čtyři dny a já se nevrátím do školy, ale do práce, nicméně jsem s tou skutečností úplně v pohodě.

Letní jablko

4. července 2018 v 8:13 | Lucirä

Přemýšlím. A taky sním. O podzimu. Občas i o Vánocích. A tak. Ale hrozně nerada přemýšlím o něčem důležitějším a vážnějším.

Půlnoční migréna

1. července 2018 v 8:21 | Lucirä
1.7. 2018 - 0:00

Jako by se mi dostalo jakéhosi osvícení, nebo já ani nevím, jak to vlastně nazvat. Začněme ale tím, že je právě půlnoc.

Sunlight comes creeping in

18. června 2018 v 8:11 | Lucirä

Blogová krize stále trvá, ne že ne. Psát se mi chce i nechce; asi jako kdybych najednou nevěděla, jak se to dělá. Ale podobně to mám i se čtením. Četla bych, ale zatraceně se mi nechce. Jsem to ale případ. Vybavil se mi teď Případ číslo 39. Jeden ze starších hororů, který je na seznamu mých restů. V době jeho vzniku jsem ho tak nějak zameškala a jak plynuly roky, já jsem se k němu stále ještě nedostala a i když ho mám dokonce dlouhou dobu v počítači, vůbec se mi do něj nechce. A možná chce, ale ne tak docela, stejně jako do těch ostatních činností. To je jedno, ten film není nijak podstatný. Jen že kdybych měla mít číslo já, byla bych asi Případ číslo 11. Asi určitě. A spojitost se Stranger Things nehledejte, ta tam není. Jedenáctka je moje už celých 23 let, nebo kolik že mi to je. Hm, možná si dám nový univerzální pseudonym, protože lítám od Lucille k Lucirä podle aktuální nálady (třeba v komentářích... všiml si toho vlastně někdo?).

Už ani nevím, kdy jsem dodělala Stranger Wall, ale mám pocit, že jsem se s ní chtěla trochu pochlubit a zapomněla na to. Tak opožděně. Alespoň mám co dát nad perex.

Avokádově

10. června 2018 v 20:26 | Lucirä
Mám chuť psát a tak přemýšlím, kde začít. Asi u avokáda. Avokáda, které jsem si koupila v úterý cestou do práce a které se mnou bylo celý den v batohu.

Zavařeno, zamraženo

3. června 2018 v 11:51 | Lucirä

Mám pocit, že mě dostihla jakási blogovací krize. Nic vážného, spíš taková ta přechodná; to už za ta léta zkrátka poznáte. Ale teď tu je a s tím asi nehnu. Nevím, odkud se vyloupla. Možná z toho tepla? Na to se ale vymlouvat nechci. V pokoji mám vlastně celkem příjemný chládek a někdy mi ten přechod z rozpáleného slunce do mé studené kobky způsobí až nepříjemné škrábání v krku. Ale včera jsem se při jezení ranní horké kaše docela zapotila, to zase jo. Ale dneska mám kaši znovu, tak to ještě není tak hrozné. Bude hůř, co se tepla týče, muhehe.

Pod jahodami, pražskými stromy a kupou fotek

27. května 2018 v 18:14 | Lucirä

Poslední dny byly takové příjemně jarní. Během týdne vládlo aprílové počasí, příjemné jarní spršky střídá sluníčko a on už se přitom chýlí ke konci květen. Jako by to jaro začalo trochu naruby a až teď bylo takové, jaké mělo být. Až do včerejšího dne, který byl zase tak příliš letní. Během posledního týdne se v obchodech objevily meruňky, melouny a na zahradách jsou koruny stromů doslova obsypány třešněmi, zatímco na políčku se červenají jahody. Všechno to přišlo tak naráz, až jsem z toho trochu nervózní a nevím, co si dát do jogurtů a kaší dřív!

See you later alligator

21. května 2018 v 18:18 | Lucirä

Nepřišel déšť, na jaký jsem čekala. Ten, po kterém zase brzy vysvitce hřejivé slunce a který často doprovází bouřka nesoucí s sebou nezaměnitelně tajemnou atmosféru. Přišel jiný, téměř podzimní, který padal z šedivého nebe. Takového, které můžeme vidět v říjnu, kdy se po babím létu tváří trochu smutně, přesto ho vidím ráda. Nebo takové, které přichází po zimě, než začne jaro. Třeba v lednu. A to už je smutné až příliš. No a takové nebe s deštěm přišlo ve čtvrtek. Měla jsem pocit, že se pod ním nemůžu ani nadechnout a že je celý ten zamračený den takový plíživě těžký. Bylo to asi úplně poprvé, co se mi vážně nechtělo vycházet ven z domu do práce. Samozřejmě jsem ten "nechce se mi pocit" zažila už několikrát, ale nikdy ne takhle. To ráno jsem zaspala a tak jsem navíc všechno musela dělat ve spěchu, čímž jsem si trochu zkazila den už od rána. A pak se to se mnou táhlo. Nestalo se nic špatného, ale cítila jsem se zvláštně. Takové dny prostě občas bývají. Naštěstí ne tak často. Asi jsem si prostě jen zvykla na to ježdění na kole do práce při východu slunce, návraty domů za teplého odpoledne a procházky při slunci pomalu zapadajícím. Příjemná chvíle uvolněnosti nastala až doma, kdy jsem si všimla příchozí pošty v barevné obálce s pírky. Čtení dopisu mě alespoň na chvíli zaobalilo bublinou, přes kterou se ta lepivá divnost dne nedostala.

Slavíme sedm let a jiné příhody

16. května 2018 v 17:07 | Lucirä

Na burzu přicházím vždycky s takovým velkým očekáváním. Nejspíš až moc velkým, protože si odtamtud nikdy neodnáším zpravidla víc, jak dvě věci. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, a to jsem si fakt fandila, že si odnesu nějakou zajímavý starožitný kousek. Ne, že by nebylo z čeho vybírat, ono tam toho bylo docela dost, ale nejspíš nejsem ten burzovací typ. Ten, co si bez ostychu všechno důkladně prohrabe, není mu blbé se neustále ptát dokola na ceny a natož pak třeba i smlouvat. A přitom bych takovým typem byla docela ráda. Jenže z nějakého důvodu nemám ráda, když na mě prodávající zírá (obzvláště pak, když je to nějaký podivín), takže se většinou dívám jen tak mlčky. Ach, chtěla bych umět být ukecaná a před cizími. Co když to zkusím a naučím se to? Vždyť člověk se učí celý život. A navíc může dělat přesně to, co dělat chce. Takže to asi zkusím.
Zvykla jsem si věci příliš okecávat, než se dostanu k jejich jádru. Jádrem téhle je proutěný sloník, kterého jsem si odtamtud jako jediného odnesla. A tak nám v naší balkonové zahrádce přibyl tenhle milý slon s tymiánem na zádech.

 
 

Reklama