Deníček slečny Daryl

Máme ho tady

Pátek v 22:42 | Lucirä

... a od dnešního dne oficiálně. Vítej, podzime!

Září v půlce

17. září 2017 v 14:22 | Lucirä


Doma je na nule,
docházej granule,
tak nějak zdánlivě
mrzne mi prdel.

Z listů znovuzrozená

12. září 2017 v 18:32 | Lucirä

Stejně, jako odešlo léto, odešly i moje neduhy, špatné nálady, nejistota, zmatené myšlenky v hlavě a částečný nezájem o sdílení života s okolím. Nevím, čím to je, ale tohle léto bylo nějaké kritické. Ne, že by mě vůbec nebavilo, to se tak úplně říct nedá - bylo hezké, přineslo pár hezkých chvílí, zážitků, výletů a událostí. Ale většinu těch letních dnů jsem chtěla být sama, věnovat se svým koníčkům a s nikým se o ty dny nedělit. Ne o úplně všechny, ale o většinu ano. Cítila jsem se prostě hrozně zvláštně. Jako kdybych si kolem sebe vytvořila nějakou bublinu, do které jsem najednou nechtěla nikoho pustit. Byla jsem tam jen já. Vlastně mé staré já. Takové to dětské, prázdninové, které, když už chce s někým sdílet čas, tak jedině v takové té prdlé kamarádské formě, jako byl třeba náš společný víkend s holkama, kdy jsme se neuvěřitelně vyblbly a připomněly si prázdniny - nebo alespoň já to tak měla. Že by krize dospělosti? Těžko říct, asi nemá cenu se v tom pitvat, ale jsem ráda, že je to pryč, stejně jako celé léto. Loni jsem to měla zase tak, že jsem to léto skoro ani nepostřehla, protože jsem byla většinu těch letních dnů v práci od nevidím do nevidím, a tak kolem mě proplulo a něco jako letní atmosféra se mě vůbec netýkalo. Teď zpětně mi to vlastně vůbec nevadí a dokážu si představit život bez léta úplně. Ale je dost možné, že třeba v lednu na to budu mít jiný názor. Tak to prostě chodí.

Konspirační vibrace

6. září 2017 v 13:06 | Lucirä
Byl sobotní večer, venku se pomalu stmívalo a my seděly u stolu nad hrnkem kávy. V keramické dýni, kolem které se rozprostíral břečťan, tancoval plamínek čajové svíčky, která naplnila místnost příjemnou vůní i atmosférou, a my probíraly konspirační teorie a nejnovější záhady. Když v tom jsme uslyšely neuvěřitelně hlasitý zvuk, který rozduněl celý stůl. Samozřejmě, že to byl vibrující mobil, jenomže displej toho zmetka se rozsvítil až s velkým zpožděním a ten prvotní šok byl tak příšerný, že jsme začaly obě dvě křičet na celé kolo.

Trapný moment.

Horská dráha emocí

2. září 2017 v 8:05 | Lucirä
Moje vnitřní pocity jsou teď stejně splašené, jako počasí.


Lesní nymfou býti

31. srpna 2017 v 8:00 | Lucirä
na louce věnce víti,
s větrem tancovati,
před světem se skrýti...


Na klokočí v oboře

27. srpna 2017 v 7:10 | Lucirä

Čtvrteční odpoledne jsme místo každodenní popracovní procházky se psy podnikly malou vyjížďku do zámecké obory v městysi, kam jsem chodila na základní školu. Za ta léta jsem už úplně zapomněla, jak nádherné je to místo, kterým jsem se skoro každý den vracela domů.

Bylo příjemné si zpestřit stereotypní pracovní týden takovým krátkým "výletem". Jely jsme tam především pro to, že je to jediné místo v okolí o kterém víme, že tam roste Klokoč. Mamka tam pro jeho semena jezdí už několikátým rokem a dělá z nich náramky. Už v dávných dobách lidé věřili, že právě semena z klokoče, které připomínají malé dřevěné korálky, měla magickou moc. Vyráběly se z nich například růžence. Já jsem tenhle jedinečný keř na vlastní oči spatřila až letos a poprvé si "korálky" na svůj náramek mohla natrhat sama. Přesněji tedy tobolky, ve kterých se semena nachází, a která v nich ve větru magicky chřestí - klokotají.


Oboru jsme si prošly a já cvakla pár rychlofotek, protože příroda je tam vážně úžasná. Jak už píšu po několikáté, focení přírody ani po všech těch letech s foťákem v ruce není mou parketou a nikdy nedokážu tu krásu tak úplně zachytit. Ale když už jsem je jednou pořídila, proč by mi měly ležet jen v počítači?

Mišmaš babího léta

21. srpna 2017 v 20:04 | Lucirä

Chci toho napsat tolik, že nevím, u čeho začít.

O samotě

15. srpna 2017 v 8:16 | Lucirä

V poslední době mi dělají radost ty věci, které jsou na první pohled nejobyčejnější a nejběžnější. Jako třeba sednout si na zahradu pod náš velký ořešák, poslouchat zvuk zvonkohry, pít u toho kafe, sledovat ležícího Draga a prostě vypnout. Zastavit se. Na chvilku nic neřešit a vychutnat si ten okamžik klidu a harmonie. Nemyslet na to, co ještě musím stihnout a co mě čeká zítra.

Srpnopad

9. srpna 2017 v 11:46 | Lucirä

I přes nedělní snídani v lese na dece a následné sbírání slaďoučkých lesních ostružin, mě během dne dohnal podzim, a to ve své nejkrásnější podobě. V lese, když jsme zrovna s mamkou sbíraly houby, se skrze šustící větvičky stromů prodíraly lehce hřejivé paprsky slunce a mně v hlavě hrála znělka z Gilmorových děvčat. A následné uklízení sklepu, pečení ostružinového koláče a sezení venku pod jabloní při zvuku bambusové zvonkohry tuhle atmosféru udrželo až do konce dne. A já už se ji vlastně ani nebráním.

 
 

Reklama