Deníček slečny Daryl

Mišmaš babího léta

Pondělí v 20:04 | Lucirä

Chci toho napsat tolik, že nevím, u čeho začít.

O samotě

15. srpna 2017 v 8:16 | Lucirä

V poslední době mi dělají radost ty věci, které jsou na první pohled nejobyčejnější a nejběžnější. Jako třeba sednout si na zahradu pod náš velký ořešák, poslouchat zvuk zvonkohry, pít u toho kafe, sledovat ležícího Draga a prostě vypnout. Zastavit se. Na chvilku nic neřešit a vychutnat si ten okamžik klidu a harmonie. Nemyslet na to, co ještě musím stihnout a co mě čeká zítra.

Srpnopad

9. srpna 2017 v 11:46 | Lucirä

I přes nedělní snídani v lese na dece a následné sbírání slaďoučkých lesních ostružin, mě během dne dohnal podzim, a to ve své nejkrásnější podobě. V lese, když jsme zrovna s mamkou sbíraly houby, se skrze šustící větvičky stromů prodíraly lehce hřejivé paprsky slunce a mně v hlavě hrála znělka z Gilmorových děvčat. A následné uklízení sklepu, pečení ostružinového koláče a sezení venku pod jabloní při zvuku bambusové zvonkohry tuhle atmosféru udrželo až do konce dne. A já už se ji vlastně ani nebráním.

Z volných chvil

1. srpna 2017 v 6:20 | Lucirä
Zjistila jsem, že mám ty deníčkové zápisky vážně ráda, a že můj blog je vlastně takovým tím typickým deníčkem, který si píšou dospívající dívky. Přesně ty, které si do svých tajných zápisníčků lepí fotky svých oblíbených zpěváků a hezkých kluků ze školy, a kreslí srdíčka kolem věty: ,,Dnes se na mě ve škole usmál a pustil mě před sebe ve frontě na oběd."

V podstatě je mi úplně jedno, zda to někdo čte, nebo nikoliv, protože si je píšu především pro sebe. Nechci, aby to znělo sobecky, samozřejmě jsem moc ráda, když si je někdo přečte a zanechá komentář, a ještě víc mě těší, když někoho tyhle moje prachobyčejné historky ze života skutečně zajímají a baví. Píšu je ale především protože se k nim ráda po pár měsících či dokonce letech vracím. Třeba nedávno jsem hledala nějaké zápisky z jednoho mého hrozně šťastného období, a s šokem jsem zjistila, že jsem jich moc nenapsala. A to mě trochu mrzelo, protože je hrozně fajn si to připomenout.

A proto je teď píšu tak často a pravidelně.

O tom, že jsem si vzala dva dny volna a prodloužila si tak víkend, jsem se už zmínila ve článku minulém. Ve středu jsem dorazila domů nabitá energií, pozitivní náladou a šílenou radostí. Měla jsem před sebou volno, a tak mě všechno bavilo o to víc. Na procházce jsem si přišla jako nadopovaná a hyperaktivní veverka, vydržela jsem vzhůru až do dvanácti a užívala si každičkou minutu volného času. Stihla jsem si i namalovat zbytek ošuntělé stěny na černo a o půl dvanácté v noci jógvat s Poltříkem. Ve čtvrtek ráno jsme chtěly jít na koloběžky, ale počasí nepřálo a hrozně lilo, a tak jsme koloběžky odsunuly na odpoledne a já tak do té doby improvizovala s volným časem a rozhodla se, že si uklidím. A tentokrát pořádně. Konečně jsem si tedy prohrábla i šuplíky a skříňky. A tak se teď v pokojíku cítím opravdu, ale opravdu útulně a čistě. Co se úklidu týče, musím mít naklízeno pořád, protože jinak se tam necítím útulně a jsem z toho protivná. Jenže znáte to - co není vidět, to zas člověku nevadí tolik... takže jsem měla šuplata nacpaná vším možný. Jenže když víte, že otevřete šuplík zcela bez problémů a nebudete se v něm muset prohrabovat, abyste našli to, co hledáte, je to prostě o dost lepší.

Radosti v kapkách deště

27. července 2017 v 10:00 | Lucirä
foto z víkendové výpravy na nádraží pro zbytek posádky - fotila Atheira


Je to zvláštní, když se najednou vracíte domů v kraťasech a máte pocit, že zmrznete. A když si další den musíte obléct dlouhé kalhoty, mikinu, koženou bundu a stejně se vracíte ještě pro šátek... Obzvláště po tom prázdninovém letním víkendu.

To počasí venku na začátku týdne bylo hrozně zvláštní. Déšť mi obecně nijak zvlášť nevadí, ale když se sejde s chmurnější atmosférou, je to takové divné. Nechci ale sejít z pozitivní vlny, na kterou se mi podařilo po dlouhé době naladit, a tak se snažím najít si v tom dešti jiné radosti. Stejně to celé rozhození bylo z toho krutého a neuvěřitelně rychlého návratu do reality z "prázdninového" víkendu. Naštěstí se to tak nějak vyjasnilo - jak nálada, tak počasí, a já jsem se včera vrátila domů s neuvěřitelně dobrou náladou a neskutečnou energií. Teplo bylo tak akorát a já si vzala ve čtvrtek a v pátek volno, abych se připrdelila k Haně a k její dovolené, a taky něco málo podnikla. Už včera po práci jsem stihla spoustu věcí - po rychlokávě krátce po příjezdu jsem si s rodinkou užila super procházku, vycvičila alespoň část té energie a pak se přidala k mamce, která něco potřebovala ve městě, a tak jsem se ségrou nakoupila něco málo v Lidlu, po příjezdu ji ještě navštívila na čajíčku a pak jsem si šla dodělávat stěnu a uklízet. Vzhůru jsem byla do půlnoci a ještě v půl dvanácté jsem si užívala jógu. Po tom víkendu s holkama jsem nějak omládla a vydržím teď vzhůru delší dobu, což je hrozně super. Dnešní ranní výlet na koloběžky sice kvůli dešti nevyšel (a to jsme si naivně myslely, že v lese i posnídáme :-D), ale věřím, že se to během dne ještě nějak srovná... A když ne, zítra je den taky. Ale teď zpět k dnům předchozím a k tomu, co přinesly.

Dlouhé dny

16. července 2017 v 20:56 | Lucirä

Během minulého týdne ve mně nějak zanikla chuť blogovat. Samozřejmě tím nemyslím napořád, ale jen dočasně. Neměla jsem nejmenší chuť něco psát a s nápady to bylo ještě horší. Nicméně od posledního článku už uběhl skoro týden a já začínám mít pocit, že bych se měla ozvat.

Budu se zase opakovat, ale ten podzim venku, který vládl skoro celý týden, byl... boží. Ale nevhodný! Hrozně se na ten opravdový těším, ale teď je, kurník, léto, a já zase odlétla na nějakém imaginárním javorovém lístku žlutohnědé barvy do Halloween Townu. A to prostě nechci. Chci mít letní pocity, svěží vánek ve vlasech a zase se cákat v bazénu. A tak si tu náladu alespoň napůl udržuji díky mimozemským či nadpřirozeným dokumentům, které sice sleduji už několik let jako svou nedělní ranní tradici, ale teď s nimi vůbec nešetřím. Víkend ale nakonec trošku letní byl. A dnešek o něco víc, než včerejšek.

Uplavaná

10. července 2017 v 19:00 | Lucirä

Byl nedělní podvečer a já se snažila napsat článek, který jsem měla v plánu už pár dní zpátky. Jenže prostě to nešlo. Ani teď nemyslím, že to půjde, ale prostě musím. Tedy, skutečně nemusím, ale chci. A když chci, tak prostě musím... chápete. No, to by asi stačilo, než se do toho ještě víc zamotám.

Původně jsem skutečně myslela, že se mi podaří článek zveřejnit včera. Měla jsem ho rozepsaný a zmiňovala jsem v něm to, že mám za sebou pět božských dnů volna a že jsem naprosto psychicky odpočatá, ale také trošku navyklá na tu pohodu bez povinností. A tak mě trochu děsila představa pondělního rána, které jsem měla před sebou. Psala jsem o tom, že zkrátka asi jen potřebuji přežít ten chaotický pondělek a najet zpět do otravných dospěláckých kolejí, abych se z toho volna trošku vzpamatovala. Nakonec jsem ale článek nedopsala, zavřela internetový prohlížeč a šla spát. Očividně jsem potřebovala mít z krku to pondělí i na to, abych tenhle článek vůbec napsala. A pokud tohle čtete, tak se mi povedlo ho dopsat a zveřejnit!

Z dnů sychravých

4. července 2017 v 8:46 | Lucirä

V práci nám každičký celý den hučí rádio. Neustále se opakující výběr písní je sice k pláči, ovšem stále je to lepší, než poslouchat zprávy. Nehoda támhle, teroristický útok tam, přepadení tady. Lepší je to neposlouchat vůbec. A když už to hraje, tak alespoň vypnout a pokud možno nevnímat - v rámci možností to i jde. Ovšem když jsem včera zaslechla, že jakýsi Nečesaný spáchal vražedný útok v kadeřnictví, dobrovolně jsem nastražila uši a musela to slyšet ještě jednou, abych se přesvědčila, že to opravdu říkali, protože něco tak ironicky vtipného jsem dlouho neslyšela. Vážně to znělo jako hloupý vtip, ale k mému překvapení se o vtip skutečně nejednalo.

Prázdniny dospěláků

1. července 2017 v 22:27 | Lucirä
Další chaotický pracovní týden je fuč, a s ním i celý červen. Kam se poděl, to netuším, ale všechno to letí strašlivě rychle. Nedivila bych se, kdybych se zítra ráno probudila a bylo mi třicet.

Ale doufám, že se to nestane.

Na duhovém mraku

28. června 2017 v 12:23 | Lucirä

Ač se přidávám ke skupince těch dospěláků, kteří si nechtějí za žádných okolností přiznat, že už se jich letní prázdniny netýkají, vůni léta si i přesto dokáži náležitě užít. A když se na obloze objevují kouzelné duhové mraky, jde to ještě o chlup lépe.
 
 

Reklama