Deníček slečny Daryl

Jsem

Pátek v 5:36 | Dýňová královna
Nelíbí se mi, když někdo nebo něco zmizí jako pára nad hrncem. Bez rozloučení. To se přece nedělá. Já to přesto tak trochu udělala, ovšem naprosto neplánovaně. Přesto se snažím povědět vám o tom už asi tak měsíc...

Jednoho dne; tuším, že to bylo těsně po Halloweenu, jsem šla psát článek. Další článek plný mých dojmů a pocitů a zážitků. Obzvláště zážitky obsahovaly mé články opravdu hodně, přitom to byly pocity, o kterých jsem vždycky chtěla nejvíc psát, protože mi to pomáhalo se trochu vyznat ve své hlavě a urovnat si některé věci.
Psala jsem, psala a psala, slovo po slovu, řádek po řádku, a pak jsem se tak zarazila. A nebyla schopná psát dál. V hlavně se mi najednou zrodila otázka "Proč?". Proč to vlastně píšu? A tak jsem zavřela rozepsaný článek a místo toho otevírala články napsané. Rok po roce, měsíc po měsíci. Smazala jsem jsem toho tolik... smazala jsem vlastne téměř všechno.
Nevím, proč jsem polovinu věcí psala. Bavilo mě to, to ano, ale nebyl důvod je psát. Byly to mé vzpomínky a nejsou o nic menší, když jsem je smazala ve psané formě a nechala si je jen v hlavě. Nebo vlastně v srdci, tam možná vzpomínky a zážitky patří o něco víc. Ale zmizet jsem úplně nechtěla, to ne. To jsem udělala bez úmyslu.

Od té doby asi ještě neuběhlo zase tolik dnů, přesto mi to přijde jako hrozně dlouhá doba. Odchod Halloweenu je pro mě každý rok takové divné období, které se vždycky musí nějakým způsobem překulit. Nikdy jsem neměla moc ráda začátek listopadu, vlastně jsem se v něm usadila až na své narozeniny. Letos to bylo jiné. Nejdřív jsem si tedy myslela, že to bude stejně zvláštní, ale nakonec vůbec nebylo. Přivítala jsem listopad s otevřenou náručí a myslím, že on s tou samou přivítal mě. Oslavila jsem narozeniny, v práci jsem šťastnější než touhle dobou před rokem, přestože je toho nad hlavu a přestože předvánoční stres nejde úplně ignorovat, a stále se raduji ze všech těch všedních maličkostí a to takovým způsobem, že se z nich začaly tvořit věci větší a nevšední. A to je asi jediné, na čem záleží. Na tom být šťastný, teď a tady. A byla jsem i předtím, ale asi ne tolik a asi jsem musela o těch hezkých věcech psát, abych si je dokázala zrekapitulovat a čerpat z nich radost i později.

A tak jsem jen chtěla říct těm, které třeba zajímalo, kam jsem se poděla, že jsem stále tady. Jsem a chci být, ale už ne tak konkrétní jako předtím. Ráda se budu dělit o některou mou tvorbu, především o fotky, ale s deníčkovými články a dalšími osobnějšími věcmi je nejspíš amen. Když se o něco chci podělit, většinou to udělám na instagramu, kde mám přece jen přehled o tom, kdo mě sleduje a nesleduje. A taky se mi pak neježí vlasy hrůzou, když napíšu svou přezdívku do googlu.

No a závěrem bych vám všem chtěla popřát krásný čas předvánoční a doufám, že si ho užíváte plnými doušky tak jako já. A před samotnými Vánocemi se ozvu, to bych vážně mohla. A nejspíš ještě dřív, s nějakými těmi fotkami.

S pozdravem
zmizelá Dýňová královna

#Helouvínění 2

21. října 2018 v 13:08 | Lucirä
Co by to bylo za podzim a za říjen obzvlášť, kdyby se člověk na chvíli nezdržel na zahradě poseté uschlými a voňavými listy ořešáku, mezi kterými to těm křiklavě oranžovým dýním sluší o tolik víc a nepozoroval při tom kočky, které se snaží chytit každý lístek, jakmile zafouká vítr? Miluji čas strávený na zahradě, miluji tu uvolněnou atmosféru a miluji pohled na ty kočičí čumáčky, kteří si užívají podzim stejně, jako já.

Už je to asi přes týden, co jsem se snažila vyfotit černého kocoura u dýní. Jako vlastně každý rok. Zkrátka dýně a černá kočka - existuje víc halloweenské kombo? No a stejně jako předchozí roky se mi to samozřejmě nepodařilo ani letos. Černej kocour je boží, ale fotit se zkrátka nikdy moc nechtěl. A když jsem tak číhala s prstem na spoušti, zatímco on si pečlivě myl všechny končetiny, před objektiv mi vběhl náš nový přivandrovalec a tak trochu zachránil celou tu trapnou situaci.

Fotky jsou tedy z doby, kdy se říjnové počasí ještě pohřešovalo. Nejlepší na tom všem ale je, že na těch fotkách to není vůbec znát... A ještě lepší je to, že teď už je tu říjnové počasí v celé své kráse. Našlo se v pátek a vydrželo celý víkend!


10 days of Summer

13. srpna 2018 v 20:20 | Lucille Daryl

"it happens sometimes. friends come in and out of our lives, like busboys in a restaurant."

Sobota v Praze i v poli

18. července 2018 v 5:28 | Lucirä
Praha byla krásná, ale Natsucon mě zklamal. Jela jsem na tu akci s očekáváním té krásné nostagie, že si připomenu doby dávné, kdy bylo anime mým největším koníčkem. Že potkám pár známých tváří, které jsem od vidění znala. Bohužel se to nestalo. Nevím, zda to byl jen náš pocit, ale na té akci bylo tak hrozně málo lidí, že se zúčastnění jen tak líně a otráveně váleli po tlupách někde na trávníku a pár pařmenů sedělo u počítačů. Možná mi to tak přišlo jen kvůli tomu, že už do tohohle světa pár dobrých let nepatřím, ale nejsem si tím jistá. Počet cosplayerů byl bídný, nespatřila jsem snad nikoho, koho bych vídala před pár lety a vlastně mi ta akce neměla co nabídnout. Jedno plus ta malá účast měla: místnost s karaoke byla volná prakticky neustále. Stejně tak DDRko, ale to nám tak úplně nefungovalo, jak mělo. Na karaoke jsme se ale vyřádily pěkně. Jenže když si vzpomenu, jak se dřív na tyhle srandy čekaly fronty, je mi z toho trochu až smutno... Ale potkaly jsme dinosaura. A potkat dinosaura je vždycky skvělý.

Když jsme se po dýchánku, během kterého jsme se sestrou vymyslely suprově ďábelskej plán, který možná zůstane jen v našich představách, neboť se nám za něj nechce tak docela utrácet (ale i tak jsme pobavily samy sebe už jen tou představou, a to stačí), rozhodly jít ven do pole, potkali jsme chlápka čekajícího na vlak a po chvíli mě tak napadlo, co si o nás asi musí myslet. Jdeme v pyžamu se psy do pole, na louce před polem zblikneme našeho černýho kocoura a on zblikne nás, s mňoukáním se za námi žene, přidá se k nám a jde dál s námi. Na to já mu jen řeknu "no tak pojď taky". Chlápek zírá jako blázen (nebo jako na blázny) a pozoruje nás i v poli, jak jdeme. Já, sestra, dva psi a černej kocour. Najednou Laře dojde, že s námi jde kocour, což je prostě hrozně super událost, která se normálně neděje, a to znamená že její dávka radosti byla takhle nárazově až moc vysoká a tak ty emoce nezvládá a mění se v šíleného exota pobíhajícího kolem kocoura. Dloube do něj čumákem, skáče kolem a kňučí. Kocour leží a chudák neví, co se děje. Z dálky to muselo vypadat, že ho chce Lara rozcupovat na kousky a že jsme tam šly toho kocoura vlastně obětovat. Lara šílí dál, za chvíli jede vlak a tak se sestra zoufale snaží toho cvoka uklidnit, zatímco jí přetéká pohár nikoli radosti, jako Larunce, ale nervů, a tak na ni vykřikne "uklidni se už ty krávo". Já s klidem pozoruji vlak, zatímco náš pitomej pes si packou "nastavuje" kocoura, aby ho mohl obskočit. Myslím, že se buď pán perfektně pobavil a nebo se mu hlavou honila tři prostá písmenka: WTF.

Celá ta sobota byla plná smíchu. Až jsem si během ní několikrát uvědomila, že se směju o dost míň, než dřív. Že už k tomu asi zkrátka není tolik příležitostí, nebo tak něco. V pubertě jsou holt záchvaty smíchu naprostá normálka a jsou snad na denním pořádku. Takové ty, kdy se vážně popadáte za břicho, válíte po podlaze, nemůžete se nadechnout a tečou vám slzy.

Krátké články mi jdou teď asi lépe. Napíšu jen to, co mám zrovna v hlavě, a článek tak neleží dlouho v rozepsaných. Tak je dost možné, že se zvýší frekvence zveřejněných, ale hloubavý a dlouhý obsah vám slíbit nemůžu. Ale ono možná lépe; příliš mnoho mých myšlenek by pro vás mohlo být nebezpečných. Občas jsou totiž i pro mě samotnou!

Výkřik

13. července 2018 v 19:58 | Lucirä

Mraky se stáhly, venku řádí déšť a v dálce je slyšet blížící se bouřka. V mé kobce je ještě větší tma, než kdy jindy. Světýlka nad postelí vytváří perfektní atmosféru, stejně tak hořící svíčka. Za normálních okolností bych tenhle okamžik využila ke sledování hororu. Obzvlášt dnes, vždyť je pátek třináctého! Jenže Lucille se někam poděla. Vlastně tu dnes vůbec nebyla. A tak jsem jí k téhle jedinečné příležitosti pustila alespoň Welcome to the Black Parade a vypadá to, že se ještě možná do konce dne probere. A nebo taky ne, uvidíme. Možná se jen šetří na zítřek; to vyrážíme do Prahy na Natsucon. Tam bude stoprocentně.

Já měla dnešní pátek milý. Ráno jsem si snědla pohankovou kaši u simíků, protože za oknem bylo zase to šedé tmavé nebe a sluníčko v nedohledu. Hru jsem vypnula asi po patnácti minutách, ale přesto mě to tu chvilku bavilo. A možná se k nim dnes ještě vrátím, když už jsme u toho.

skočilo mi do přehrávání The Kill od Thirty Seconds To Mars, to je taky tak božsky vzpomínkový!

Ještě včera v pracovním shonu jsem myslela, že dnes do práce půjdu, protože té práce bylo vážně neskutečné množství a mě zase občas přepadaly ty chmury, že se to zase dostává přes tu únosnou míru, ale pak jsem si řekla, že zachovám chladnou hlavu a že když už jsem začala v tom turbo tempu, tak si ten volný pátek zasloužím. Přesto jsem ale počítala s tím, že třeba bude pracovní a nijak zvlášť mi to nevadilo. Když jsem ale večer ulehla celá servaná do postele, byla jsem nesmírně ráda, že v ní budu moci zůstat jak dlouho jen budu chtít a že mě o půl páté nevzbudí budík.
A tak jsem si pospala o krásných dvě a půl hodin víc, v klidu se nasnídala, jak už jsem psala a vyrazila vstříc přírodě, ve které jsem dnes byla zase víc než doma. Nekonalo se žádné tradiční sledování jednoho z dílů Pátku třináctého, ani čtení strašidelných příběhů, ani vyhledávání mystérií a ani nic tomu podobného (dokonce ani lovení ufounů ne!). Překvapila jsem sama sebe. Jako to v posledních dnech dělám neustále.
Jo a mimochodem, už skoro vůbec neprší a bouřka nás asi zase jen obešla. Planej poplach.

Letní svátky

13. července 2018 v 11:09 | Lucirä

Sváteční dny minulý týden zapříčinily něco jako krátkou verzi letních prázdnin. S trochou hluku, hádek a hromadou sluníčka. O klidu se, vzhledem k rekonstrukci, která u nás v domě probíhá, mluvit rozhodně nedá, ale o odpočinku ano. Chvíli jsem vážně měla pocit, že se za necelé dva měsíce vrátím do školy a že teď v tuto chvíli na ničem nezáleží, protože mám prázdniny a nemusím nic řešit. Ve skutečnosti to tak bylo jen na čtyři dny a já se nevrátím do školy, ale do práce, nicméně jsem s tou skutečností úplně v pohodě.

Půlnoční migréna

1. července 2018 v 8:21 | Lucirä
1.7. 2018 - 0:00

Jako by se mi dostalo jakéhosi osvícení, nebo já ani nevím, jak to vlastně nazvat. Začněme ale tím, že je právě půlnoc.

Poltergeist

3. června 2018 v 11:51 | Lucirä
Často vzpomínám, jak byl ten můj Poltergeist maličkatej a střapatej a vykulenej a modrookej. A taky trochu prašivej. A občas mám pocit, že tenhle huňatej obřík vůbec není to maličký koťátko, které se najednou naprosto spontánně ocitlo v mém pokoji vedle Belličky, která ho nemohla vystát. I když tenhle bod je stále aktuální, jen už to není tak strašné. Poltříčku můj, tak opožděně krásné narozeniny!






Pod jahodami, pražskými stromy a kupou fotek

27. května 2018 v 18:14 | Lucirä


V pátek jsem se odhodlala na svůj první malý kolo výlet po neznámé stezce. Zkrátka ten pravý čas na dobrodružství nadešel. A tak jsem frčela. Kolem strašidelného domu, o kterém jsem ráda snila, že si ho jednou koupím, a na jehož pozemku skáceli nádherné vysoké jehličnany, které dělaly ten dům tajemným. Nejen, že jsem chvíli netušila, kde právě jsem, protože jsem to místo nepoznávala, ale nepoznala jsem ani ten dům. Jako kdyby ztratil duši. Na svou vyhlídnutou stezku jsem to vzala přes fotbalové hřiště, přes které se asi jezdit úplně nemá, ale byla to jediná možnost, jak se vyvarovat silnici. Když jsem přejela na druhou stranu, kam jsem měla namířeno, hned mě překvapilo kukuřičné pole, jehož přítomnost jsem vedle cest, po kterých chodím, letos postrádala. Vyjela jsem ultra vysoký kopec (ano, máme tu kopce!), spatřila jakési tajemné stavení a vyrazila do lesa, ve kterém jsem nikdy nebyla. Jela jsem takovým zvláštním stylem, že kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že jede nějaký blázen. Na kole jsem kličkovala, protože jsem v jedné ruce držela foťák a spoustu fotek fotila za jízdy, neboť se mi nechtělo neustále zastavovat. Větve nejrůznějších keřů mě flákaly do obličeje a taky jsem asi pětkrát projela kaluží, ze které na mě cákalo bahno. V tom lese bylo hezky, ale asi jsem to tam čekala trochu jiné. A taky tam byl nějaký vysoký vysílač, ze kterého šla hrůza. Zjistila jsem, že se docela bojím sama v lese, obzvlášť, když to tam neznám, a tak jsem se pak už nezastavovala a jen si to celé projela. To ticho bylo takové podezřelé. Jako by měla každou chvíli vyběhnout zpoza stromů čupakabra nebo Bigfoot. A jestli se teď smějete, tak to mi opravdu vždycky nahánělo hrůzu. Cesta nevedla nikam daleko, vlastně končila na silnici. Je to jen taková spojovačka, která cyklistům ušetří kus jízdy na rušné silnici mezi městy, kde se většinou auta řídí sebevražednou rychlostí. A tak jsem to otočila a jela zpět. To už jsem na to trochu šlápla a z kopce jsem se pak málem kutálela.






V sobotu jsem vyrazila do Prahy na sraz za starou partou přátel a předčil mé očekávání. Trapnost, která byla přítomná na začátku setkání, kdy jsme stáli v kroužku jako banda idiotů, se během chvíle vytratila a vyklubalo se z toho až moc příjemné odpoledne, za což jsem nesmírně ráda a dnes jsem se zase probudila s takovým tím lehce stýskajícím se pocitem. Tím podobným, jaký jsem zaznamenávala po skončení prvních srazů, které byly před sedmi lety. To jsem ještě chodila na základní školu a do teď si pamatuji ten pocit v pondělí, kdy jsem se musela vrátit do reality, ze které jsem o víkendu utekla, mezi ty obyčejné lidi, kterým bylo třeba se trochu přizpůsobit. Bylo to takové obtížné a smutné a moc mi to nešlo. Teď to je samozřejmě jiné a postupem let si na to člověk zvykne a v dospělosti už nad těmito věcmi nepřemýšlí tolik. Občas tedy ano, ale už tak nějak přirozeně ví a chápe, že to přesně takhle chodí. Chci jen říct, že jsem si to vážně užila, nasmála se a hlavně si neskutečně odpočinula, protože jsme většinu toho horkého dne seděli na trávě a jen tak klábosili. Upřímně jsem měla obavy, že zájem o navázání kontaktu bude převážně z mojí strany, neboť se rozhodla celou tu akci naplánovat právě já, ale příjemně mě překvapil nefalšovaný zájem všech zúčastněných. Atmosféra byla stejná, jako dřív. Uvolnená, upřímná a já jsem se zase na chvíli vrátila do minulosti. Tím příjemným způsobem, který je jednou za čas podle mě potřeba.

Po návratu domů jsem nebyla Prahou unavená, jak tomu bývá, když člověk chodí po městě, ale neskutečně odpočatá a plná energie. Možná tomu pomohla i káva, kterou jsem si dala u sestry na dýchánku, a taky odfláknutá rychlovečeře ala nálož rohlíků a pomazánek a zeleniny všeho druhu. Spát jsem šla asi v půl jedné a to jen z toho důvodu, že jsem dnes nechtěla vstávat příliš pozdě. Spát se mi totiž po pravdě nechtělo vůbec a trvalo mi hrozně dlouho, než jsem usnula a budila jsem se celou noc. Stihl se mi zdát ale jeden sen, který si pamatuji. Jela jsem autem. To auto bylo mojí mámy a řídila ho sestra. Neměla řidičák, stejně jako ho nemá v reálném životě. Jely jsme kolem rybníku a sestra si v zatáčce rozpomněla, že chce jet vlastně na druhou stranu, a tak to tam na férovku švihla, přestože se k nám řítilo další auto. Vytočila to jen tak tak, ale při následujícím pokusu vjela přímo do toho rybníku, na jehož okrajích bylo obrovské množství bahna, do kterého se auto začalo propadat. Tolik bahna snad v žádném normálním rybníce ani není, ale znáte sny; tam je možné všechno (a to mám na nich, mimochodem, neskutečně ráda). Auto se propadalo a my jsme se nevím jakým způsobem dostaly ven. Já jsem tam ale nechala věci. Kabelku s aztéckým vzorem, kterou jsem si doopravdy koupila asi minulý týden a kterou mám hrozně ráda. Včera jsem s ní jela do Prahy. ,,Já tam mám ale tašku s věcmi!" řekla jsem, když jsme byly venku z auta a sestra mi na to s naprostým klidem odvětila: ,,No tak to jí ale vyndej co nejrychleji, protože to auto se za chvíli propadne do bahna." a skutečnost toho, že právě pohřbila auto naší mámy, ji byla stejně volná, jako moje kabelka.

Slavíme sedm let a jiné příhody

16. května 2018 v 17:07 | Lucirä

Na burzu přicházím vždycky s takovým velkým očekáváním. Nejspíš až moc velkým, protože si odtamtud nikdy neodnáším zpravidla víc, jak dvě věci. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, a to jsem si fakt fandila, že si odnesu nějakou zajímavý starožitný kousek. Ne, že by nebylo z čeho vybírat, ono tam toho bylo docela dost, ale nejspíš nejsem ten burzovací typ. Ten, co si bez ostychu všechno důkladně prohrabe, není mu blbé se neustále ptát dokola na ceny a natož pak třeba i smlouvat. A přitom bych takovým typem byla docela ráda. Jenže z nějakého důvodu nemám ráda, když na mě prodávající zírá (obzvláště pak, když je to nějaký podivín), takže se většinou dívám jen tak mlčky. Ach, chtěla bych umět být ukecaná a před cizími. Co když to zkusím a naučím se to? Vždyť člověk se učí celý život. A navíc může dělat přesně to, co dělat chce. Takže to asi zkusím.

Zvykla jsem si věci příliš okecávat, než se dostanu k jejich jádru. Jádrem téhle je proutěný sloník, kterého jsem si odtamtud jako jediného odnesla. A tak nám v naší balkonové zahrádce přibyl tenhle milý slon s tymiánem na zádech.



Dnešní den je ale i přesto speciální. 16. května před sedmi lety přišla na svět jedna trojbarevná číča, která díky mé sestře nevyfasovala jméno paní Norrisová, a tak jsem ze zálohy vytáhla ještě krutou Bellatrix. Říká se, že jméno má do jisté míry vliv na svého nositele a tomuto rčení sama věřím. Přesto je tahle trochu zákeřná a občas nevrlá kočka tou nejlepší kočičí kamarádkou, jakou jsem si kdy mohla přát. Je to kočka mluvící, jeden čas i psala blog, působila na Facebooku a Asku, má spoustu fotek na instagramu pod #BellatrixTheTricolorCat a teď občas napíše nějaký ten článek z Kočičích deníčků. Říkávala mé mámě Stará paní (a teď mě tak napadá, že jsem měla na začátku tohoto odstavce napsat upozornění, že ho pochopí nejspíš jen zasvěcení a že ostatní si budou myslet, že jsem se dočista zbláznila) a za tu dobu se stala ona sama takovou starou paní. Osm let je hrozně dlouhá doba, až se mi nechce věřit tomu, že je tu se mnou už tak dlouho. Všechno nejlepší, Bellunko moje milovaná! Od tety dostala ušitou myšičku naplněnou šantou z naší balkonové zahrádky. Bellička si s myškama moc nehraje, a tak radost udělala spíš Poltříkovi. A taky mně, je boží. Já jsem Belličce nadělila balení konzerviček Cosmy a nějak ten pamlsek. Teď nás ještě čeká nějaké to lejzrování a běhání tunelem a taky společné čtení, ejkejej Belličky oblíbené činnosti.

No a ten druhý huňáč své sladké tři roky oslaví za deset dní. Jeho přesné datum narození nevím, ale koťátka jsme našly s mamkou 26. května a vlastně bych se ani nedivila, kdyby byla opravdu čerstvě narozená. A taky to podle mě takhle zařídil Vesmír. Bellička má před šestkou jedničku, jako provorozenná, zatímco Poltřík dvojku. Podle mě je to magické!


 
 

Reklama