Deníček slečny Daryl

Žiju, zpívám a pracuji

Čtvrtek v 6:37 | Lucille Daryl
13.2.2017

Sluníčko! Sluníčko od rána!

Vstala jsem živá. Konečně. Jako každé ráno jsem si hned po vylezení z teplé postýlky rozsvítila lampičku, která mému pokoji daruje útulné světlo, nazula papučky, poňuchala čičiny a zabalila se do županu. Šla jsem se napít, pozdravila mamku a cestou pobrala věci na zatopení. Lehce jsem si zacvičila jógu a nasnídala se. Cítila jsem se konečně tak nějak živá a dobře vyspalá, což teď rozhodně nebývá na denním pořádku, takže jsem z toho aktuálně hrozně šťastná. I po tom včerejším tréninku se cítím skvěle. Po snídani jsem šla vyvenčit psa a co nevidím. Sluníčko! Sice mi ještě lehce mrzly tváře a ruce, ale svítí tam. Ani nevíte, jak mě tohle dokáže potěšit. A tak jsem si řekla, ať si všechny negativní myšlenky políbí prdel a začala jsem se smát a zpívat si. Po sto letech jsem si zpívala.

Úplně jsem zapomněla, jak hrozně mě to bavilo a jak často jsem to dřív dělávala. Je to jeden z klíčů ke štěstí, jsem o tom teď už vážně přesvědčená. Nejen s úsměvem, ale i se zpěvem jde všechno líp. Dneska jsem si šla po tom napůl zmrzlém lese a skrze jeho stromy prosvítalo pár paprsků, a já jsem si zpívala a měla jsem se vážně fajn. Měl by to zkusit každej, koho už ta zima naprosto vysála zaživa. Měla jsem hroznou chuť se o tom s někým podělit a blog mi přišel jako dobrá ventilačka.

Neživě živá

12. února 2017 v 19:35 | Lucille Daryl
Od lenošivé a nemocné neděle, která nakonec nebyla zase tak špatná, uběhl už týden a my tu máme neděli další. Co se té minule týče, bylo docela peklo být jen doma v posteli nebo u počítače, ale zase jsem si alespoň konečně po dloooouhé době opravdu odpočinula, což já prostě postupem času přestala umět. Prostě neodpočívám, neumím to. Jsem chvíli na místě a už si přijdu líně a mám potřebu jít alespoň něco dělat kolem, třeba uklízet. Minulý týden mě ta nemoc ale skolila natolik, že mě prostě donutila lehnout a vypnout. A tak jsem sledovala filmy, hrála simíky a jen tak se poflakovala.

V týdnu jsem pomalu začala zase chodit na své pravidelné procházky a dál se ustýskávala po cvičení, na které jsem ještě stále neměla dostatek síly a hlavně jsem věděla, že to není dobrý nápad. Teď už se začínám zase cítit fajn, ale z té zimy jsem stále taková přešlá, bez energie a hlavně bez chuti do života. Přijdu si taková neživě živá. Prostě jako zombie. I přesto jsem si dneska nakonec dala suprový trénink, na který jsem se šíleně těšila, ale zároveň jsem se do něj dokopávala hrozně dlouho, jelikož jsem jednoduše po té delší pauze nedokázala začít. Nakonec mě to příjemně probralo a mám pocit, že jsem se konečně probudila z toho úsporného režimu a začínám zase normálně fungovat.

Nějak mě chytlo The Sims 2. Nejspíš jsem sama sebe nabudila tím mým článkem. Zatím tedy nehraji za žádnou rodinu, jelikož si stále nejsem jistá, jestli by mě to bavilo, ale vzhledem k mé zálibě ve stavení domů jsem se rozhodla vybudovat celé město. A tak teď skoro každý večer asi hodinku něco stavím ve hře a jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne. Kromě domů stavím také obchůdky, parky, náměstí a chystám se i na hřbitov nebo muzeum. Je to docela zabijárna času, ale mě to prostě baví, je to takovej příjemnej relax. Kolikrát mám už i chuť začít hrát nějakou rodinu, ale pak mi ukápne slza nad tím, že bych si ji mnohem radši zahrála ve čtyřce.

Nenáročně náročné

5. února 2017 v 9:18 | Lucille Daryl
Tenhle týden nakonec nebyl tak zlý a dlouhý, jak jsem se obávala. Ale divnost si zachoval stále.

Kromě více povinností mě přepadla jakási chřipka, které jsem celou zimu tak hrdě odolávala a myslela si, že na mě si už jen tak nepřijde. Bohužel, z ničeho nic to začalo a jsem z toho hrozně otrávená. Jsem slabá, kašlu, chrchlám, smrkám, a v noci je mi opravdu mizerně. A abych se přiznala, snažila jsem se to tak nějak ignorovat a přechodit, protože na to marodění doma v posteli prostě nejsem. Celý týden jsem tedy chodila do práce a ven na procházky. Jeden den mi bylo dokonce už lépe a já tak trochu oslavovala, ale v pátek mi došlo, že už bych si opravdu mohla odpočinout a alespoň se pokusit to vyležet. A tak z tohohle víkendu nemám nic, protože jsem jen zalezlá doma. Včera jsem se o pár krátkých procházek pokusila, chvíli jsem byla se sestrou na louce a hrála si s Larou, jelikož krásně svítilo sluníčko, ale přesvědčilo mě to, že neděli bych měla opravdu strávit jen tím odpočinkem. A tak odpočívám. Sleduji filmy, Big Bang Theory a smrkám, smrkám, smrkám. A už jsem z toho fakt vysláblá. K doktorovi mě ale prostě nikdo nedostane, ne a ne, antibiotika jsou to poslední, co bych chtěla. A nejvíc z toho všeho mi fakt chybí ten pohyb a cvičení. Opět jsem přesvědčila sama sebe, že jsem na tom hrozně závislá a že si přijdu jako čuník, když necvičím.

Dole i nahoře

31. ledna 2017 v 7:00 | Lucille Daryl

Znáte to. Jednou jste dole, jednou nahoře. Můj předchozí článek doslova zářil optimismem, tenhle už na tom bude trochu jinak, aneb zase mě ty chmury dohnaly. Tentokrát ovšem zničeho nic. A tak doufám, že to stejně tak rychle odejde.

Z deníčku začínající grafičky

26. ledna 2017 v 19:52 | Lucille Daryl

Jak si v práci tak skromně grafičím, začíná mi docházet jedna věc. Mě to vlastně neuvěřitelně baví. I přesto, že jsem byla ohledně nového pracovního místa skeptická a praly se ve mně nejrůznější pocity, z nichž jasně převažovaly ty negativní, mám teď pocit že do té práce chodím ráda. Připomíná mi mé středoškolské praktické vyučování, které jsme měli vždy od středy do pátku každý druhý týden místo vyučování teoretického. Vzhledem k tomu, že mou náplní práce je především vektorová tvorba potisků na trička, které jsou z velké části na přání, rozvíjí to mou kreativitu a v hlavě se mi teď rodí spoustu nápadů, které si ráda tvořím i ve svém volném čase doma. A kolikrát mě to vážně štve, protože se prostě nedokážu odtrhnout, dokud to nedodělám. A u toho počítače ty minuty utíkají jako vteřiny... Na tom Illustratoru se dá vytvořit taková malá nevinná závislost.

Když jsem šla na pohovor na toto místo, kam mě vezl přítel, prohrabávala jsem jako vždy úložný prostor plný zmačkaného oblečení a hledala něco obyčejného a v rámci možností slušně vypadajícího. Pamatuji si, jak se mi pod rukou střídala trička se zombie, Batmanem, Pikachu, klaunem, Addamsovou rodinou... zkrátka moje nejoblíbenější. A já jsem si stěžovala na to, proč se od člověka na pohovoru očekává slušný svetřík, ve kterém se prostě necítím, že už mám těch přetvářek pokrk a proč si prostě nemůžu vzít na pohovor tričko se zombíkem, aniž by na mě někdo nekoukal s pohledem "Děláš si prdel?"? Netušila jsem, o jakou práci se přesně jedná, a tak jsem si samozřejmě pro jistotu vzala něco více dospělého. Po seznámení s vedoucí a s prací, která spočívala ve zhotovování potisků na trička a jejich následné řezání na plotru a zažehlování, odcházela jsem s pocitem, že tohle je ono. Tohle je ta práce, kde já můžu být já, a kde na mě nemají přehnaně vysoké požadavky. Po mně se jen chtělo, abych to zkusila, a buď mi to půjde nebo ne. I přesto jsem byla z prvních dnů taková přešlá, ale šlo nejspíš jen o zvyk, protože to byla změna z ničeho nic. Sice mám vedoucí, která je zaražená v pubertě a je schopna si celé dny číst vtipy na téma Tvoje máma je tak tlustá.., než aby se věnovala účetnictví, ale tohle je ta práce, kde se nemusím přetvařovat a kam jsem si to tričko se zombíkem mohla vzít klidně i na pohovor.

To byl zase den

18. ledna 2017 v 18:05 | Lucille Daryl
... aneb občas mi to prostě nemyslí.

Jednak jsem z prvního pracovního dne nebyla vůbec nadšená. Ovšem to, co mu předcházelo, je prostě jako blbej vtip. Ještě, že vstávám každý den kolem páté, i když nemusím. Mám pak spoustu času pro sebe. V pondělí jsem vstala asi o půl páté, v klidu si zacvičila, protáhla se, oblékla se, zkrátka jsem se připravila do práce. A pak jsem si udělala snídani, na kterou jsem se hrozně těšila. Položila jsem si ji k počítači, že ještě mrknu na blog. Stále jsem měla spoustu času před odjezdem. Než jsem se do jídla pustila, šla jsem přiložit. A co se nestalo. To poleno se totiž zaseklo a nešlo dát dovnitř. Ono by šlo, kdybych ho já debil nejdříve otočila, než jsem ho tam začla rvát. Nicméně teď už bylo pozdě. A tak jsem se ho snažila vyndat, nebo zandat dovnitř, prostě něco. Jenže ono se ani nehlo. A tak jsem začala panikařit. Sice jsem měla ještě asi hodinu, ale byla jsem ze všeho tak zoufalá a zkroušená, že jsem ho tam prostě chtěla nacpat a nenapadlo mě nic lepšího, než si pomoci dvířkami od kamen... Samozřejmě prosklenými. No jasně, že jsem to sklo rozbila. Což bylo sakra úplně zřejmé a já do teď nechápu, co mě to proboha napadlo? Měla jsem prostě úplný výpadek myšlení. Ale tak stalo se. Jenže co teď? Kamna hořela, chytlo dokonce i zaražené dřevo ve dveřích. A tak jsem musela hasit a uklízet a byla jsem jak kominík, nemluvě o lehce spálených prstech. Vlak jsem stihla, ale zničit si kamna není nikdy dobrý nápad, a už vůbec ne, když venku mrzne. Přítel měl naštěstí čas a tak přijel a postaral se o to, což bylo jediné štěstí, ale tahle šaškárna trvala až do samotného večera, jelikož sklo řezané na míru a na počkání nesedělo, a tak se muselo jet ještě brousit. Naštěstí už jsem na noc topila a kočkám ani mně prdel nezmrzla.


,,Ještě si to foť, ty pindo!"

Změny a věci kolem nich

15. ledna 2017 v 18:44 | Lucille Daryl

Měsíc zpátky bych měla hroznou radost z toho, že je teď v jednom kuse mrazivo nebo padá sníh, ale abych se přiznala, v současné době mě to spíš ubíjí. A to jakože dost. Je pravda, že už začínají vykukovat nějaké slunečné paprsky a dokonce jsem zaslechla i typický jarní zpěv ptáčků, nicméně jaro je ještě hodně daleko. Až moc na to, abych se teď dokázala naladit na pozitivní vlnu. Aneb zase mám pocit, že se za mnou nenápadně plíží madam Deprese a já se tím pitomým sněhem vláčím tak pomalu, že mám strach, aby mě nedohnala. Jen jestli já ji ale nejdu nevědomky naproti tím věčným sledováním všemožných hororů. Spousta z nich má totiž fakt divnou atmosféru a já si stejně nedám říct.

Ať nezmrzne i blog

10. ledna 2017 v 17:30 | Lucille Daryl

Lidé šíleli už týden předem, že s sebou víkend přinese kruté mrazy. Ano, víkend byl obzvláště zmrzlý a sněhový, ale abych se přiznala, čekala jsem to horší a vzhledem k tomu, že se umím obléknout, tu zimu zaznamenaly jen moje ruce, které jsou zkrátka zmrzlé kdykoliv a kdekoliv. Ale možná, že kdybych neměla tak pitomé rukavice, tak to nezaznamenají ani ruce. Ale ten čerstvý ledový vzduch, to je něco jiného. Ten jsem zaregistrovala a nasála téměř okamžitě po tom, co jsem otevřela venkovní dveře.

Ohlédnutí za šestnáctkou

1. ledna 2017 v 18:36 | Lucille Daryl

Tak nám skončil další rok a ode dneška začíná vládnout (kromě krásného mrazu) sedmnáctka. Ta mimochodem patří k mým oblíbeným číslům. Sedmu, která je vnímána jako šťastné číslo, samu o sobě moc nemusím. Působí na mě totiž tak nějak zvláštně. Sama nevím, jak přesně, ale šťastně rozhodně ne. Za to s jedničkou ji to neuvěřitelně sluší a sedmnáctku už vnímám naprosto odlišně. Pozitivně! Tak doufám, že mi tohle hezké číslo přinese spoustu dobrých věcí, příležitostí, zkušeností a zážitků. Nejen, že doufám, ale i to tak nějak cítím. Tak snad se ve svých pocitech nepletu.

A jaký že byl pro mě rok 2016? Aneb ano, i já se přidávám k té haldě novoročních článků. Ale připravte se na extra dlouhé a možná i nezajímavé kecání.

Video z Vánoc

30. prosince 2016 v 20:48 | Lucille Daryl
Jak už jsem zmínila v minulém článku, letos jsem se rozhodla svůj Štědrý Den dokumentovat i jinou cestou, než jak to mám ve zvyku. A to znamená, že jsem kromě běžného fotografování i průběžně natáčela.

Natáčení není má parketa, videa jsem si dokonce musela vzít s sebou k příteli, neboť na mém počítači se seká i prachobyčejný Windows Movie Maker (já v ničem jiném ani neumím), takže jsem video sestříhala dnes asi během hodinky a půl. Točila jsem to především sama pro sebe, stejně jako loňské (čistě kočičí) vánoční video, abych měla své vzpomínky kdykoliv k dispozici, nicméně když už je to na světě, proč se o to nepodělit? Třeba se najde nějaký zvědavec, který obětuje svých patnáct minut na to, aby se podíval, jak Vánoce probíhají u mě. Možná vás to nebude vůbec bavit a bude vám to připadat extrémně nezáživné, ale já mám z videa ohromnou radost. Především ze záznamu Belličky, Poltříka a jejich radosti z dárků. To si prostě vždycky ráda připomenu. ♥

Video obsahuje pár záběrů z večera 23. prosince, ráno 24. prosince a průběžné záběry z celého dne. Největší část je pak věnována právě mým čičinám, které byly zkrátka tím hlavním důvodem, proč jsem video točila. Všechna videa jsou doprovázena pouze hudbou - z našeho žvatlání by vám praskly uši.

 
 

Reklama