Deníček slečny Daryl

10 days of Summer

13. srpna 2018 v 20:20 | Lucille Daryl

"it happens sometimes. friends come in and out of our lives, like busboys in a restaurant."

A na článek nezbyl čas

29. července 2018 v 16:13 | Lucirä
Po tom společném letním (a nefalšovaně prázdninovém) dobrodružství s mými lidmi se mi pochopitelně nechtělo vracet do života pracovního, ale to, že jsem tam šla už ve čtvrtek, jsem vnímala pozitivně; jít tam v pondělí a mít před sebou všech pět dní by mě totiž, vzhledem k mému rozpoložení, úplně vysosalo. Nebyla jsem připravená opustit ty rychloprázdniny a skočit zpátky do dospěláckých kolejí. Naštěstí to trvalo jen dva dny a už v pátek odpoledne jsem se mohla zase na chvíli vrátit do té bezstarostné a letně voňavé nálady.

Sobota v Praze i v poli

18. července 2018 v 5:28 | Lucirä
Praha byla super, ale Natsucon mě zklamal. Jela jsem na tu akci s očekáváním té krásné nostagie, že si připomenu doby dávné, kdy bylo anime mým největším koníčkem. Že potkám pár známých tváří, které jsem od vidění znala. Bohužel se to nestalo. Nevím, zda to byl jen náš pocit, ale na té akci bylo tak hrozně málo lidí, že se zúčastnění jen tak líně a otráveně váleli po tlupách někde na trávníku a pár pařmenů sedělo u počítačů. Možná mi to tak přišlo jen kvůli tomu, že už do tohohle světa pár dobrých let nepatřím, ale nejsem si tím jistá. Počet cosplayerů byl bídný, nespatřila jsem snad nikoho, koho bych vídala před pár lety a vlastně mi ta akce neměla co nabídnout. Jedno plus ta malá účast měla: místnost s karaoke byla volná prakticky neustále. Stejně tak DDRko, ale to nám tak úplně nefungovalo, jak mělo. Na karaoke jsme se ale vyřádily pěkně. Jenže když si vzpomenu, jak se dřív na tyhle srandy čekaly fronty, je mi z toho trochu až smutno... Ale potkaly jsme dinosaura. A potkat dinosaura je vždycky skvělý.


Když jsme se po dýchánku, během kterého jsme se sestrou vymyslely suprově ďábelskej plán, který možná zůstane jen v našich představách, neboť se nám za něj nechce tak docela utrácet (ale i tak jsme pobavily samy sebe už jen tou představou, a to stačí), rozhodly jít ven do pole, potkali jsme chlápka čekajícího na vlak a po chvíli mě tak napadlo, co si o nás asi musí myslet. Jdeme v pyžamu se psy do pole, na louce před polem zblikneme našeho černýho kocoura a on zblikne nás, s mňoukáním se za námi žene, přidá se k nám a jde dál s námi. Na to já mu jen řeknu "no tak pojď taky". Chlápek zírá jako blázen (nebo jako na blázny) a pozoruje nás i v poli, jak jdeme. Já, sestra, dva psi a černej kocour. Najednou Laře dojde, že s námi jde kocour, což je prostě hrozně super událost, která se normálně neděje, a to znamená že její dávka radosti byla takhle nárazově až moc vysoká a tak ty emoce nezvládá a mění se v šíleného exota pobíhajícího kolem kocoura. Dloube do něj čumákem, skáče kolem a kňučí. Kocour leží a chudák neví, co se děje. Z dálky to muselo vypadat, že ho chce Lara rozcupovat na kousky a že jsme tam šly toho kocoura vlastně obětovat. Lara šílí dál, za chvíli jede vlak a tak se sestra zoufale snaží toho cvoka uklidnit, zatímco jí přetéká pohár nikoli radosti, jako Larunce, ale nervů, a tak na ni vykřikne "uklidni se už ty krávo". Já s klidem pozoruji vlak, zatímco náš pitomej pes si packou "nastavuje" kocoura, aby ho mohl obskočit. Myslím, že se buď pán perfektně pobavil a nebo se mu hlavou honila tři prostá písmenka: WTF.

Celá ta sobota byla plná smíchu. Až jsem si během ní několikrát uvědomila, že se směju o dost míň, než dřív. Že už k tomu asi zkrátka není tolik příležitostí, nebo tak něco. V pubertě jsou holt záchvaty smíchu naprostá normálka a jsou snad na denním pořádku. Takové ty, kdy se vážně popadáte za břicho, válíte po podlaze, nemůžete se nadechnout a tečou vám slzy.

Krátké články mi jdou teď asi lépe. Napíšu jen to, co mám zrovna v hlavě, a článek tak neleží dlouho v rozepsaných. Tak je dost možné, že se zvýší frekvence zveřejněných, ale hloubavý a dlouhý obsah vám slíbit nemůžu. Ale ono možná lépe; příliš mnoho mých myšlenek by pro vás mohlo být nebezpečných. Občas jsou totiž i pro mě samotnou!

Výkřik

13. července 2018 v 19:58 | Lucirä

Mraky se stáhly, venku řádí déšť a v dálce je slyšet blížící se bouřka. V mé kobce je ještě větší tma, než kdy jindy. Světýlka nad postelí vytváří perfektní atmosféru, stejně tak hořící svíčka. Za normálních okolností bych tenhle okamžik využila ke sledování hororu. Obzvlášt dnes, vždyť je pátek třináctého! Jenže Lucille se někam poděla. Vlastně tu dnes vůbec nebyla. A tak jsem jí k téhle jedinečné příležitosti pustila alespoň Welcome to the Black Parade a vypadá to, že se ještě možná do konce dne probere. A nebo taky ne, uvidíme. Možná se jen šetří na zítřek; to vyrážíme do Prahy na Natsucon. Tam bude stoprocentně.

Já měla dnešní pátek milý. Ráno jsem si snědla pohankovou kaši u simíků, protože za oknem bylo zase to šedé tmavé nebe a sluníčko v nedohledu. Hru jsem vypnula asi po patnácti minutách, ale přesto mě to tu chvilku bavilo. A možná se k nim dnes ještě vrátím, když už jsme u toho.

skočilo mi do přehrávání The Kill od Thirty Seconds To Mars, to je taky tak božsky vzpomínkový!

Ještě včera v pracovním shonu jsem myslela, že dnes do práce půjdu, protože té práce bylo vážně neskutečné množství a mě zase občas přepadaly ty chmury, že se to zase dostává přes tu únosnou míru, ale pak jsem si řekla, že zachovám chladnou hlavu a že když už jsem začala v tom turbo tempu, tak si ten volný pátek zasloužím. Přesto jsem ale počítala s tím, že třeba bude pracovní a nijak zvlášť mi to nevadilo. Když jsem ale večer ulehla celá servaná do postele, byla jsem nesmírně ráda, že v ní budu moci zůstat jak dlouho jen budu chtít a že mě o půl páté nevzbudí budík.
A tak jsem si pospala o krásných dvě a půl hodin víc, v klidu se nasnídala, jak už jsem psala a vyrazila vstříc přírodě, ve které jsem dnes byla zase víc než doma. Nekonalo se žádné tradiční sledování jednoho z dílů Pátku třináctého, ani čtení strašidelných příběhů, ani vyhledávání mystérií a ani nic tomu podobného (dokonce ani lovení ufounů ne!). Překvapila jsem sama sebe. Jako to v posledních dnech dělám neustále.
Jo a mimochodem, už skoro vůbec neprší a bouřka nás asi zase jen obešla. Planej poplach.

Letní svátky

13. července 2018 v 11:09 | Lucirä

Sváteční dny minulý týden zapříčinily něco jako krátkou verzi letních prázdnin. S trochou hluku, hádek a hromadou sluníčka. O klidu se, vzhledem k rekonstrukci, která u nás v domě probíhá, mluvit rozhodně nedá, ale o odpočinku ano. Chvíli jsem vážně měla pocit, že se za necelé dva měsíce vrátím do školy a že teď v tuto chvíli na ničem nezáleží, protože mám prázdniny a nemusím nic řešit. Ve skutečnosti to tak bylo jen na čtyři dny a já se nevrátím do školy, ale do práce, nicméně jsem s tou skutečností úplně v pohodě.

Letní jablko

4. července 2018 v 8:13 | Lucirä

Přemýšlím. A taky sním. O podzimu. Občas i o Vánocích. A tak. Ale hrozně nerada přemýšlím o něčem důležitějším a vážnějším.

Půlnoční migréna

1. července 2018 v 8:21 | Lucirä
1.7. 2018 - 0:00

Jako by se mi dostalo jakéhosi osvícení, nebo já ani nevím, jak to vlastně nazvat. Začněme ale tím, že je právě půlnoc.

Sunlight comes creeping in

18. června 2018 v 8:11 | Lucirä

Blogová krize stále trvá, ne že ne. Psát se mi chce i nechce; asi jako kdybych najednou nevěděla, jak se to dělá. Ale podobně to mám i se čtením. Četla bych, ale zatraceně se mi nechce. Jsem to ale případ. Vybavil se mi teď Případ číslo 39. Jeden ze starších hororů, který je na seznamu mých restů. V době jeho vzniku jsem ho tak nějak zameškala a jak plynuly roky, já jsem se k němu stále ještě nedostala a i když ho mám dokonce dlouhou dobu v počítači, vůbec se mi do něj nechce. A možná chce, ale ne tak docela, stejně jako do těch ostatních činností. To je jedno, ten film není nijak podstatný. Jen že kdybych měla mít číslo já, byla bych asi Případ číslo 11. Asi určitě. A spojitost se Stranger Things nehledejte, ta tam není. Jedenáctka je moje už celých 23 let, nebo kolik že mi to je. Hm, možná si dám nový univerzální pseudonym, protože lítám od Lucille k Lucirä podle aktuální nálady (třeba v komentářích... všiml si toho vlastně někdo?).

Už ani nevím, kdy jsem dodělala Stranger Wall, ale mám pocit, že jsem se s ní chtěla trochu pochlubit a zapomněla na to. Tak opožděně. Alespoň mám co dát nad perex.

Avokádově

10. června 2018 v 20:26 | Lucirä
Mám chuť psát a tak přemýšlím, kde začít. Asi u avokáda. Avokáda, které jsem si koupila v úterý cestou do práce a které se mnou bylo celý den v batohu.

Zavařeno, zamraženo

3. června 2018 v 11:51 | Lucirä

Mám pocit, že mě dostihla jakási blogovací krize. Nic vážného, spíš taková ta přechodná; to už za ta léta zkrátka poznáte. Ale teď tu je a s tím asi nehnu. Nevím, odkud se vyloupla. Možná z toho tepla? Na to se ale vymlouvat nechci. V pokoji mám vlastně celkem příjemný chládek a někdy mi ten přechod z rozpáleného slunce do mé studené kobky způsobí až nepříjemné škrábání v krku. Ale včera jsem se při jezení ranní horké kaše docela zapotila, to zase jo. Ale dneska mám kaši znovu, tak to ještě není tak hrozné. Bude hůř, co se tepla týče, muhehe.

 
 

Reklama