Deníček slečny Daryl

To byl zase den

18. ledna 2017 v 18:05 | Lucille Daryl
... aneb občas mi to prostě nemyslí.

Jednak jsem z prvního pracovního dne nebyla vůbec nadšená. Ovšem to, co mu předcházelo, je prostě jako blbej vtip. Ještě, že vstávám každý den kolem páté, i když nemusím. Mám pak spoustu času pro sebe. V pondělí jsem vstala asi o půl páté, v klidu si zacvičila, protáhla se, oblékla se, zkrátka jsem se připravila do práce. A pak jsem si udělala snídani, na kterou jsem se hrozně těšila. Položila jsem si ji k počítači, že ještě mrknu na blog. Stále jsem měla spoustu času před odjezdem. Než jsem se do jídla pustila, šla jsem přiložit. A co se nestalo. To poleno se totiž zaseklo a nešlo dát dovnitř. Ono by šlo, kdybych ho já debil nejdříve otočila, než jsem ho tam začla rvát. Nicméně teď už bylo pozdě. A tak jsem se ho snažila vyndat, nebo zandat dovnitř, prostě něco. Jenže ono se ani nehlo. A tak jsem začala panikařit. Sice jsem měla ještě asi hodinu, ale byla jsem ze všeho tak zoufalá a zkroušená, že jsem ho tam prostě chtěla nacpat a nenapadlo mě nic lepšího, než si pomoci dvířkami od kamen... Samozřejmě prosklenými. No jasně, že jsem to sklo rozbila. Což bylo sakra úplně zřejmé a já do teď nechápu, co mě to proboha napadlo? Měla jsem prostě úplný výpadek myšlení. Ale tak stalo se. Jenže co teď? Kamna hořela, chytlo dokonce i zaražené dřevo ve dveřích. A tak jsem musela hasit a uklízet a byla jsem jak kominík, nemluvě o lehce spálených prstech. Vlak jsem stihla, ale zničit si kamna není nikdy dobrý nápad, a už vůbec ne, když venku mrzne. Přítel měl naštěstí čas a tak přijel a postaral se o to, což bylo jediné štěstí, ale tahle šaškárna trvala až do samotného večera, jelikož sklo řezané na míru a na počkání nesedělo, a tak se muselo jet ještě brousit. Naštěstí už jsem na noc topila a kočkám ani mně prdel nezmrzla.


,,Ještě si to foť, ty pindo!"

Změny a věci kolem nich

15. ledna 2017 v 18:44 | Lucille Daryl

Měsíc zpátky bych měla hroznou radost z toho, že je teď v jednom kuse mrazivo nebo padá sníh, ale abych se přiznala, v současné době mě to spíš ubíjí. A to jakože dost. Je pravda, že už začínají vykukovat nějaké slunečné paprsky a dokonce jsem zaslechla i typický jarní zpěv ptáčků, nicméně jaro je ještě hodně daleko. Až moc na to, abych se teď dokázala naladit na pozitivní vlnu. Aneb zase mám pocit, že se za mnou nenápadně plíží madam Deprese a já se tím pitomým sněhem vláčím tak pomalu, že mám strach, aby mě nedohnala. Jen jestli já ji ale nejdu nevědomky naproti tím věčným sledováním všemožných hororů. Spousta z nich má totiž fakt divnou atmosféru a já si stejně nedám říct.

Ať nezmrzne i blog

10. ledna 2017 v 17:30 | Lucille Daryl

Lidé šíleli už týden předem, že s sebou víkend přinese kruté mrazy. Ano, víkend byl obzvláště zmrzlý a sněhový, ale abych se přiznala, čekala jsem to horší a vzhledem k tomu, že se umím obléknout, tu zimu zaznamenaly jen moje ruce, které jsou zkrátka zmrzlé kdykoliv a kdekoliv. Ale možná, že kdybych neměla tak pitomé rukavice, tak to nezaznamenají ani ruce. Ale ten čerstvý ledový vzduch, to je něco jiného. Ten jsem zaregistrovala a nasála téměř okamžitě po tom, co jsem otevřela venkovní dveře.

Ohlédnutí za šestnáctkou

1. ledna 2017 v 18:36 | Lucille Daryl

Tak nám skončil další rok a ode dneška začíná vládnout (kromě krásného mrazu) sedmnáctka. Ta mimochodem patří k mým oblíbeným číslům. Sedmu, která je vnímána jako šťastné číslo, samu o sobě moc nemusím. Působí na mě totiž tak nějak zvláštně. Sama nevím, jak přesně, ale šťastně rozhodně ne. Za to s jedničkou ji to neuvěřitelně sluší a sedmnáctku už vnímám naprosto odlišně. Pozitivně! Tak doufám, že mi tohle hezké číslo přinese spoustu dobrých věcí, příležitostí, zkušeností a zážitků. Nejen, že doufám, ale i to tak nějak cítím. Tak snad se ve svých pocitech nepletu.

A jaký že byl pro mě rok 2016? Aneb ano, i já se přidávám k té haldě novoročních článků. Ale připravte se na extra dlouhé a možná i nezajímavé kecání.

Video z Vánoc

30. prosince 2016 v 20:48 | Lucille Daryl
Jak už jsem zmínila v minulém článku, letos jsem se rozhodla svůj Štědrý Den dokumentovat i jinou cestou, než jak to mám ve zvyku. A to znamená, že jsem kromě běžného fotografování i průběžně natáčela.

Natáčení není má parketa, videa jsem si dokonce musela vzít s sebou k příteli, neboť na mém počítači se seká i prachobyčejný Windows Movie Maker (já v ničem jiném ani neumím), takže jsem video sestříhala dnes asi během hodinky a půl. Točila jsem to především sama pro sebe, stejně jako loňské (čistě kočičí) vánoční video, abych měla své vzpomínky kdykoliv k dispozici, nicméně když už je to na světě, proč se o to nepodělit? Třeba se najde nějaký zvědavec, který obětuje svých patnáct minut na to, aby se podíval, jak Vánoce probíhají u mě. Možná vás to nebude vůbec bavit a bude vám to připadat extrémně nezáživné, ale já mám z videa ohromnou radost. Především ze záznamu Belličky, Poltříka a jejich radosti z dárků. To si prostě vždycky ráda připomenu. ♥

Video obsahuje pár záběrů z večera 23. prosince, ráno 24. prosince a průběžné záběry z celého dne. Největší část je pak věnována právě mým čičinám, které byly zkrátka tím hlavním důvodem, proč jsem video točila. Všechna videa jsou doprovázena pouze hudbou - z našeho žvatlání by vám praskly uši.

Nevánočně i předvánočně

23. prosince 2016 v 12:01 | Lucille Daryl
Úplně jsem zapomněla na to, že jsem minulý týden stihla nafotit nějaké ty kočičí vánoční fotky. Bez těch by to prostě nešlo. Jenomže jak už to u koček bývá, slovo spolupráce jim nic moc neříká. A pokud jde o focení, platí to dvojnásob. Ale naštěstí i na takovou kočku jde lehce vyzrát. Stačí něco umístit doprostřed pokoje (na místo, kde obvykle nic není), a ona prostě přijde a začne zkoumat. Pokud umístíte krabici nebo karton, máte stoprocentně vyhráno. Ale ony ani takové vánoční ozdoby, větvičky a dárky nejsou k zahození. Poltergeist se chytil ihned, Bellička o něco později a u té jsem si musela pomoci Star Masterem, který ji naprosto fascinuje. Aůe zadařilo se, to je hlavní. Sice fotky nejsou zrovna kvalitní a během aranžování mi zavolal přítel, který mě měl vyzvednout, že přijede o něco dříve, což znamenalo vyfotit to všechno co nejrychleji. A já patřím k těm lidem, co nemají moc trpělivost, obzvlášť pokud musí něco dělat se spěchem. Ale něco málo z toho vyšlo. Společná fotka je sice jednak nekvalitní a jednak naprosto pitomá, jelikož si na ní Bellča okusuje nohu, ale vánoční fotky letos máme, takže si je můžeme škrnout ze seznamu.

Další věc je ta, že jsem neměla zrovna promyšlené pozadí, takže jsem fotky musela dost nezvykle upravit až přeplácat, ale nakonec se mi to i docela zalíbilo.


Lucie noci upije a ve dne peče cukroví

14. prosince 2016 v 20:18 | Lucille Daryl

Myslela jsem, že mi ty čtyři druhy cukroví budou stačit. A vlastně by i bohatě stačily, co se chutí týče, potože jsem posledních pár dní nějaká rozbitá a nemám absolutně na cukroví chuť. Zatím jsem ho jen ochutnala a jednou si dala k snídani. Ale však ony se ty chutě vrátí, tedy pokud ho ovšem dřív nerozdám. Půlka krabice je totiž fuč, a to jen proto, že jsem hrozně štědrá a hodňoučká a "krabičkuju" ho pro ostatní. Velkou část povezu v pátek k příteli, jelikož si spolu chceme v sobotu trochu zamlsat. Jíst cukroví po troškách totiž není nic pro mě, takže si chci dát jeden den pořádnou nálož cukroví k snídani (a to rovnou do postele) a lehce se s ním přežrat, ať si ho vychutnám v celé parádě. A ještě si k tomu pustit vánoční film a udělat něco dobrého k pití. Karamelové kafčo, teplé rostlinné mlíčko, kakaíčko, nebo snad vánoční čajík? Kdo ví, zkrátka na co bude zrovna chuť. A jestli si teď o mně myslíte, že jsem trochu čuně, tak budiž - já to přiznávám. Ale u mě platí pravidlo, že když už, tak pořádně! A o cukroví to platí dvojnásob. Protože všechno je to takové drobné, že po snědení pár kousků vůbec nemáte šanci zjistit, jakou to má vlastně chuť. Takže se tím pořádně nafutruju a jen tak na tu chuť nezapomenu. Loni jsem se přesně takhle cpala u přítele v posteli, když jsme spolu koukali na Sám doma (a následně i druhý den v obýváku u filmu Vánoce naruby) a jak si to pamatuju. A to bylo podstatně horší, jelikož jsem ještě jedla mléčné výrobky a všechno to cukroví bylo tradiční (takže tradičně tučné, přeslazené a s kupou Hery) od babičky. Takže letos si to vlastně nebudu muset tolik vyčítat, to je skvělá zpráva, ne?

Vánoční dopis

8. prosince 2016 v 17:00 | Lucille Daryl

Milý Ježíšku Santo...

Promiň, Ježuchu, ale já kopu za tým Santy Clause. Nepřijdeš mi prostě dostatečně vánoční a já jsem srdcem hrozná američanka.

Píšete dopis Ježíškovi, nebo Santovi? Já totiž ano. I ve svých dvacetidvou letech. Sice už ho nedávám na okno, ale posílám ho jako inspiraci pro ty, kteří mě chtějí obdarovat a přímo se mě ptají, co bych si přála. To abyste si nemysleli, že jim ho prostě bezeslov pošlu, to rozhodně ne. :D Ale sama bych určitě nebyla proti, kdyby mi moji blízcí takový dopis poslali, protože vymýšlet každý rok dárky dá přece jen trochu zabrat a tohle vás alespoň trochu inspiruje, kde začít hledat. Při mé smůle mi ho ale stále ještě nikdo neposlal, ačkoli o něj doslova žadoním.

Sněhový příchod prosince

2. prosince 2016 v 8:18 | Lucille Daryl

Prosinec nám přes noc ke svému příchodu daroval krásnou a kouzelně vánoční chumelenici. Sice ze sněhu nic moc na zemi nezbylo (alespoň ne u nás) a dnes už zase ošklivé prší, ale i tak mě to naplnilo radostí a vánoční náladou.

Předevčírem, 30.11., krátce po návratu domů, u nás vypli elektřinu. V tu samou chvíli začalo sněžit a mně v pokoji zůstala svítit jen světýlka sobů, která jsou na baterky, a vánoční stromeček s jeleny. K tomu mi tu hořela perníková svíčka. Mohlo to být ještě kouzelnější? Tu krásnou a neobyčejnou chvíli, kdy byla opravdu v celé vesnici tma, jsem využila z části k relaxaci, kdy jsem si zkrátka užívala tu čarovnou atmosféru, a z části k posilování, jelikož jsem ho měla v plánu krátce před tím, než proud vypli. Byl to vážně zvláštní večer. Zvláštní v tom dobrém významu.

Nevydařený půst

24. listopadu 2016 v 18:32 | Lucille Daryl

Úterní půst rozhodně nedopadl podle mých představ. Ani v nejmenším. Když to tak shrnu, dopadl banánem o půl druhé ráno následujícího dne.

Ráno jsem sice vstala s pocitem "Achjo, nemůžu si udělat snídani", ale krátce na to jsem zjistila, že vlastně ani nemám hlad a dokonce ani chutě, spíš je to prostě takový můj zvyk, který mám ráda. Sedla jsem si k počítači a přemýšlela, co teď. Zapla jsem simíky, ale (jak už tomu bývá), ti mě přestali po chvilce bavit. A tak jsem chvíli jen tak brouzdala po internetu a hledala nějaký film, na který se podívám, ale za boha jsem nemohla žádný najít. A tak jsem se šla projít, jen kousek, s tím, že se potom zastavím v krámě u mamky. A to byl ten zlom. Ne, že bych byla hladová a myslela na jídlo - to kupodivu za celý den vůbec. Ale ta únava, ta hrozná únava! Už ráno, když jsem vstávala, mě lehce pobolívala hlava. No a od dopoledne se mi ta bolest rozjela a navíc se k ní přidala neuvěřitelná únava, kterou jsem v životě nezažila. A tak nevím, jestli na mě něco leze, nebo to bylo zkrátka od toho půstu, ale bylo mi tak hrozně, že jsem neměla chuť ani koukat na film a ani hrát Batmana. A taky jsem šla spát už v šest hodin a rozhodně se nedá mluvit o kvalitním spánku. Bylo mi hrozně divně, zima i teplo, měla jsem takové ty horečkové stavy a blouznění. Zdály se mi naprosto divné sny a probudila jsem se se stejnou bolestí hlavy, se kterou jsem šla spát. Měla jsem pocit, že spím věčnost, zároveň jsem ale chtěla spát dál, protože jsem nebyla vyspalá ani trošičku. Když mi přišlo, že už bude za chvíli ráno, mrkla jsem na mobil a tam bylo 22:22 a já vážně nechápala, jakto, že je tak málo. Totéž o (podle mého pocitu) spoooooustu hodin později, kdy byla pro změnu teprve jedna hodina raní. Ale to už mě začalo vážně bolet břicho a měla jsem pocit, že pokud si nedám banán, tak umřu. Tak ano, dala jsem si banán o půl druhé ráno a chvíli jsem jen tak ležela a potom zase usnula. Takže ne, tenhle den a tenhle půst se opravdu nevyvedl.
 
 

Reklama