Deníček slečny Daryl

Co se stalo, je tu jaro?

29. března 2017 v 6:36 | Lucille Daryl

Mám hroznou chuť psát. Neříkám, že na to nemám čas, neboť tuto výmluvu sama nenávidím, ale jednoduše jsem ten čas v posledních dnech věnovala raději něčemu jinému. Důvod je prostý - venku už se to začíná vybarvovat. Ráno sice ještě bývá obrovská zima, ale během dopoledne se to většinou vyjarní. Dokonce i víkend se vydařil. Nebylo to ještě úplně ono, ale stačilo to. Totéž se ale rozhodně nedá říct například o včerejšku, kdy bylo tak nádherné teplo, že už si neškrtl ani ten věčný studený vítr.

První (ne)jarní den?

20. března 2017 v 19:43 | Lucille Daryl
Probudili jste se do prvního jarního dne s úsměvem na tváři plní energie, pozitivní nálady a nadšení? Doprovázely vás na ranní procházce či cestě do práce sluneční paprsky a zpěv ptáčků? Dámy, měly jste chuť si na sebe obléct sukýnku s květy a vítat jaro?

Kéž by to takhle bylo u mě!

Můj první (ne)jarní den se absolutně nepovedl. Nemůžu říct, že u nás není teplo - to je, už od rána. Se sluníčkem je to ale trochu jinak. Od rána bylo pod mrakem a moje procházka před prací byla spíše podzimní, než jarní. Všude bylo ještě trochu mokro z předešlého propršeného víkendu a atmosféra okolí nebyla jarní ani náhodou. Od probuzení jsem navíc měla divný pocit. Takový ten, jako že dnešek není úplně dobrým dnem. Že se prostě něco semele. Nejen, že jsem měla chuť zalézt si radši zpět do postele a pustit si nějaký horor a odpočítávat dny do Halloweenu (ale to je ještě dobrý, v tom horším případě jsem si i pobrukovala It's beginning to look alot like Christmas), ale přepadaly mě nejrůznější negativní myšlenky ohledně některých povinností. Snažila jsem se všechno z hlavy vyhnat - jak ty negace, tak myšlenky na podzim a především hlavně pocit, že dnešní den není v pohodě.

Jenomže můj pocit byl správný. Tenhle den nebyl v pohodě. Ale ten koláč k snídani jo, ten se mi fakt povedl.

Toulavé jaro, courání a oslava

13. března 2017 v 18:35 | Lucille Daryl
Minulý týden byl takový zvláštní. Alespoň mně přišel hrozně zrychlený. V práci opět kupa zakázek, díky kterým mi to vlastně i rychle utíkalo, a šéfová se navíc opět rozhodla, že si uděláme volný pátek, a tak jsem místo do práce vyrazila do města za kolegyní z bývalé práce. Zašly jsme spolu na oběd do místního (a jediného) zdravého bistra.
Když už někde takhle jsem, využiji příležitosti a dám si veganský burger, mám pro ně prostě slabost. Ale tady ho zkrátka a jednoduše neumí. A hrozně mě to štve. Je to jediné bistro s veganskou nabídkou široko daleko, a oni neumí dobrý burger! Za tu nekřesťanskou cenu bych se navíc styděla ho prodávat. Neříkám, že byl špatný, ale dokážu z fleku udělat tisíckrát lepší a chutnější, a tak vždy v restauraci očekávám nějaký foodporn zážitek. A musím podotknout, že já vážně nejsem náročnej strávník! Chutná mi téměř všechno zdravý a veganský, o burgerech nemluvě. Ale za devadesát korun očekávám víc, než šesticentimetrovou bulku s nedochuceným burgerem a kolečkem rajčete. Měla bych si otevřít burgrárnu.

Poslední únorové dny

26. února 2017 v 14:48 | Lucille Daryl

Tenhle týden byl tak dlouhý! V práci toho bylo hrozně moc, doslova až nad hlavu, takže i přesto, že do práce chodím ráda, jsem se nemohla dočkat pátku a toho, až si trochu odpočinu. V týdnu jsem byla ale celkem dost akční a nabitá pozitivní náladou, takže jsem si i ty všední dny užila naplno. Jen bych je potřebovala trochu delší. Člověk vstává každý den o půl páté, i když takhle brzy vstávat vůbec nemusí, a stejně nestíhá všechno, co by chtěl. Ráda jsem si zpestřovala čtením, procházkami nebo i tréninkem, který jsem před prací stihla. Čas po práci jsem trávila procházkami, cvičením a večery jsem většinou běhala v kuchyni a myla nádobí, připravovala si večeři, jídlo a další věci na následující den a zásadně změnila jednu věc. Po takovéhle přípravě na další dny většinou následovalo usednutí k počítači, blogování a nebo čumění do instagramu. Zkrátka taková flákací chvilka. Jenomže ten počítač mi nějak začal lézt na nervy a bohatě mi stačí do něj čumět v práci. S trochou štěstí tu mám totiž i čas na své věci, jako je třeba blog - fikaně si tu totiž předepisuji články a doma je jen narychlo zveřejňuji. Každopádně, rozhodla jsem se večery trávit trochu víc.. uvolněně. Většinou si u počítače sním večeři (ale to se změní s příchodem jara, neboť to večeřím jedině na balkóně!) a poté ho vypínám, rozsvěcím útulnou lampičku u postele a vrhnu se na protahování. Čaj si vypiju hezky pěkně v posteli s knihou - a to se dostáváme k další věci. To čtení mi jde! Čtení věnuji převážně nějakou tu hodinku svého rána, a co víc, baví mě to. Skutečně. A jsem ráda, že jsem si k tomu opět našla cestu, je to příjemný relax. Snad si tenhle zvyk udržím déle, než když jsem začala číst naposledy. To už bude totiž pěkných pár let zpátky..

Snít nebo žit?

20. února 2017 v 19:07 | Lucille Daryl

Snít je občas fajn. A především je to častokrát jednodušší, než žít. Nemám se špatně. Ale nějak jsem se přistihla, že zrovna nežiju přítomností a nesrším energií a radostí z přítomného okamžiku. Ten leden s únorem jsou pro mě prostě kritickým obdobím a jiné to bylo akorát v roce 2015, kdy jsem měla takové radostné období a těšila se z nových věcí, jelikož se toho kolem mě dělo podstatně víc a bylo to zásadní. Například to, když se sestra v únoru odstěhovala z pokoje a já "osiřela". Hned bylo na čem pracovat. Všechno bylo nové. V tomhle roce se v toto období neděje tak nějak nic. Vůbec, vůbec nic. Nechci si stěžovat, samozřejmě že život si tvoří každý sám. Ale já mám pocit, že teď i mnohem raději sním, než žiju. Mám chuť dělat spoustu věcí, ale z nějakých důvodů je stále odkládám.

Zpívám a pracuji

16. února 2017 v 6:37 | Lucille Daryl
13.2.2017

Sluníčko! Sluníčko od rána!

Vstala jsem živá. Konečně. Jako každé ráno jsem si hned po vylezení z teplé postýlky rozsvítila lampičku, která mému pokoji daruje útulné světlo, nazula papučky, poňuchala čičiny a zabalila se do županu. Šla jsem se napít, pozdravila mamku a cestou pobrala věci na zatopení. Lehce jsem si zacvičila jógu a nasnídala se. Cítila jsem se konečně tak nějak živá a dobře vyspalá, což teď rozhodně nebývá na denním pořádku, takže jsem z toho aktuálně hrozně šťastná. I po tom včerejším tréninku se cítím skvěle. Po snídani jsem šla vyvenčit psa a co nevidím. Sluníčko! Sice mi ještě lehce mrzly tváře a ruce, ale svítí tam. Ani nevíte, jak mě tohle dokáže potěšit. A tak jsem si řekla, ať si všechny negativní myšlenky políbí prdel a začala jsem se smát a zpívat si. Po sto letech jsem si zpívala.

Úplně jsem zapomněla, jak hrozně mě to bavilo a jak často jsem to dřív dělávala. Je to jeden z klíčů ke štěstí, jsem o tom teď už vážně přesvědčená. Nejen s úsměvem, ale i se zpěvem jde všechno líp. Dneska jsem si šla po tom napůl zmrzlém lese a skrze jeho stromy prosvítalo pár paprsků, a já jsem si zpívala a měla jsem se vážně fajn. Měl by to zkusit každej, koho už ta zima naprosto vysála zaživa. Měla jsem hroznou chuť se o tom s někým podělit a blog mi přišel jako dobrá ventilačka.

Neživě živá

12. února 2017 v 19:35 | Lucille Daryl
Od lenošivé a nemocné neděle, která nakonec nebyla zase tak špatná, uběhl už týden a my tu máme neděli další. Co se té minule týče, bylo docela peklo být jen doma v posteli nebo u počítače, ale zase jsem si alespoň konečně po dloooouhé době opravdu odpočinula, což já prostě postupem času přestala umět. Prostě neodpočívám, neumím to. Jsem chvíli na místě a už si přijdu líně a mám potřebu jít alespoň něco dělat kolem, třeba uklízet. Minulý týden mě ta nemoc ale skolila natolik, že mě prostě donutila lehnout a vypnout. A tak jsem sledovala filmy, hrála simíky a jen tak se poflakovala.

V týdnu jsem pomalu začala zase chodit na své pravidelné procházky a dál se ustýskávala po cvičení, na které jsem ještě stále neměla dostatek síly a hlavně jsem věděla, že to není dobrý nápad. Teď už se začínám zase cítit fajn, ale z té zimy jsem stále taková přešlá, bez energie a hlavně bez chuti do života. Přijdu si taková neživě živá. Prostě jako zombie. I přesto jsem si dneska nakonec dala suprový trénink, na který jsem se šíleně těšila, ale zároveň jsem se do něj dokopávala hrozně dlouho, jelikož jsem jednoduše po té delší pauze nedokázala začít. Nakonec mě to příjemně probralo a mám pocit, že jsem se konečně probudila z toho úsporného režimu a začínám zase normálně fungovat.

Nějak mě chytlo The Sims 2. Nejspíš jsem sama sebe nabudila tím mým článkem. Zatím tedy nehraji za žádnou rodinu, jelikož si stále nejsem jistá, jestli by mě to bavilo, ale vzhledem k mé zálibě ve stavení domů jsem se rozhodla vybudovat celé město. A tak teď skoro každý večer asi hodinku něco stavím ve hře a jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne. Kromě domů stavím také obchůdky, parky, náměstí a chystám se i na hřbitov nebo muzeum. Je to docela zabijárna času, ale mě to prostě baví, je to takovej příjemnej relax. Kolikrát mám už i chuť začít hrát nějakou rodinu, ale pak mi ukápne slza nad tím, že bych si ji mnohem radši zahrála ve čtyřce.

Nenáročně náročné

5. února 2017 v 9:18 | Lucille Daryl
Tenhle týden nakonec nebyl tak zlý a dlouhý, jak jsem se obávala. Ale divnost si zachoval stále.

Kromě více povinností mě přepadla jakási chřipka, které jsem celou zimu tak hrdě odolávala a myslela si, že na mě si už jen tak nepřijde. Bohužel, z ničeho nic to začalo a jsem z toho hrozně otrávená. Jsem slabá, kašlu, chrchlám, smrkám, a v noci je mi opravdu mizerně. A abych se přiznala, snažila jsem se to tak nějak ignorovat a přechodit, protože na to marodění doma v posteli prostě nejsem. Celý týden jsem tedy chodila do práce a ven na procházky. Jeden den mi bylo dokonce už lépe a já tak trochu oslavovala, ale v pátek mi došlo, že už bych si opravdu mohla odpočinout a alespoň se pokusit to vyležet. A tak z tohohle víkendu nemám nic, protože jsem jen zalezlá doma. Včera jsem se o pár krátkých procházek pokusila, chvíli jsem byla se sestrou na louce a hrála si s Larou, jelikož krásně svítilo sluníčko, ale přesvědčilo mě to, že neděli bych měla opravdu strávit jen tím odpočinkem. A tak odpočívám. Sleduji filmy, Big Bang Theory a smrkám, smrkám, smrkám. A už jsem z toho fakt vysláblá. K doktorovi mě ale prostě nikdo nedostane, ne a ne, antibiotika jsou to poslední, co bych chtěla. A nejvíc z toho všeho mi fakt chybí ten pohyb a cvičení. Opět jsem přesvědčila sama sebe, že jsem na tom hrozně závislá a že si přijdu jako čuník, když necvičím.

Dole i nahoře

31. ledna 2017 v 7:00 | Lucille Daryl

Znáte to. Jednou jste dole, jednou nahoře. Můj předchozí článek doslova zářil optimismem, tenhle už na tom bude trochu jinak, aneb zase mě ty chmury dohnaly. Tentokrát ovšem zničeho nic. A tak doufám, že to stejně tak rychle odejde.

Z deníčku začínající grafičky

26. ledna 2017 v 19:52 | Lucille Daryl

Jak si v práci tak skromně grafičím, začíná mi docházet jedna věc. Mě to vlastně neuvěřitelně baví. I přesto, že jsem byla ohledně nového pracovního místa skeptická a praly se ve mně nejrůznější pocity, z nichž jasně převažovaly ty negativní, mám teď pocit že do té práce chodím ráda. Připomíná mi mé středoškolské praktické vyučování, které jsme měli vždy od středy do pátku každý druhý týden místo vyučování teoretického. Vzhledem k tomu, že mou náplní práce je především vektorová tvorba potisků na trička, které jsou z velké části na přání, rozvíjí to mou kreativitu a v hlavě se mi teď rodí spoustu nápadů, které si ráda tvořím i ve svém volném čase doma. A kolikrát mě to vážně štve, protože se prostě nedokážu odtrhnout, dokud to nedodělám. A u toho počítače ty minuty utíkají jako vteřiny... Na tom Illustratoru se dá vytvořit taková malá nevinná závislost.

Když jsem šla na pohovor na toto místo, kam mě vezl přítel, prohrabávala jsem jako vždy úložný prostor plný zmačkaného oblečení a hledala něco obyčejného a v rámci možností slušně vypadajícího. Pamatuji si, jak se mi pod rukou střídala trička se zombie, Batmanem, Pikachu, klaunem, Addamsovou rodinou... zkrátka moje nejoblíbenější. A já jsem si stěžovala na to, proč se od člověka na pohovoru očekává slušný svetřík, ve kterém se prostě necítím, že už mám těch přetvářek pokrk a proč si prostě nemůžu vzít na pohovor tričko se zombíkem, aniž by na mě někdo nekoukal s pohledem "Děláš si prdel?"? Netušila jsem, o jakou práci se přesně jedná, a tak jsem si samozřejmě pro jistotu vzala něco více dospělého. Po seznámení s vedoucí a s prací, která spočívala ve zhotovování potisků na trička a jejich následné řezání na plotru a zažehlování, odcházela jsem s pocitem, že tohle je ono. Tohle je ta práce, kde já můžu být já, a kde na mě nemají přehnaně vysoké požadavky. Po mně se jen chtělo, abych to zkusila, a buď mi to půjde nebo ne. I přesto jsem byla z prvních dnů taková přešlá, ale šlo nejspíš jen o zvyk, protože to byla změna z ničeho nic. Sice mám vedoucí, která je zaražená v pubertě a je schopna si celé dny číst vtipy na téma Tvoje máma je tak tlustá.., než aby se věnovala účetnictví, ale tohle je ta práce, kde se nemusím přetvařovat a kam jsem si to tričko se zombíkem mohla vzít klidně i na pohovor.
 
 

Reklama