Deníček slečny Daryl

Winchestars - úvod a den první

2. srpna 2014 v 14:55 | Luci Lestrange


Jak už jsem zmínila v advíkovském reportu, domů z Prahy jsme si v sobotu přivezly i Kelly. Ten zbytek soboty byl takový hodně unavený, protože jsme přijely fakt utahané a hladové, takže jsme se okamžitě najedly a večer jsem navrhla, jestli se nekoukneme na Halloween z roku 1978, jelikož to byl jediný film, který jsem měla stažený a plánovala jsem se na něj podívat sama, jelikož Hanyuu staré horory zkrátka nebaví a já mám pro ně slabost. Samozřejmě se to stalo spíše komedií, protože ne každý dokáže ocenit efekty starší doby. Ale hláška ,,Paule, jsem nezoraný pole" se líbila všem.

Někde lítáme

28. července 2014 v 0:20 | Luci Lestrange
Nějak jsem se vám zapomněla ozvat. V sobotu 26.7. jsme jely se sestrou na Advik, kde jsme se setkaly s kamarády a vrátily se domů s Verčou, takže teď pořád někde něco děláme, fotíme a já vůbec nemám čas na blog. Zítra jdu ke všemu zase k zubaři, ale večer bych snad mohla napsat mini report (s miliónem fotek) z Adviku, který vlastněvůbec nebude o té akci, ale jen o tom, co jsme všichni dělali, protože mě už ten con jako takový přestal dávno zajímat a program mi byl absolutně u zadku. :D

Možná sem budu obden hádet články k Music challenge, která je taky absolutně nepravidelná, ale ono to stejně moc lidí nečte. Jenže když už jsem jednou začala, tak to chci dokončit. Po večerech zkusím upravit zapomenuté fotky z focení s Hanyuu a potom se vám ozvu bohužel asi až za týden.

Tak se zatím mějte, snad mi to tu moc neuhnije!

Trojnásobná radost

22. července 2014 v 20:53 | Luci Lestrange
Varování: Pokud vám vadí, když se někdo vytahuje, nečtete tento článek.

Když jsem se včera vydala k zubaři, nejen, že začalo chcát zrovna v tu chvíli, když jsem se zvedla a šla na vlak, ale navíc jsem obdržela špatnou zprávu o tom, že tam půjdu ještě dva nasledující pondělky. Byl mi spraven zatím jen jeden zub a v tom druhém mě ta vložka bude obtěžovat ještě další týden, ne-li déle. Takže jsem se rozhodla si spravit alespoň náladu, když už ne ten druhý zub, a vydala jsem se do sekáče, te kterého mám už pár pěkných kousků oblečení. Jinde už snad ani neseženu nic, co by se mi líbilo. Jedině na internetu. A měla jsem štěstí, objevila jsem boží tílko s hrozně zajímavým potiskem, takže jsem po něm ihned chňapla. A teď ta zvláštnější část - mám své první boty na podpatku! Na vysokém, úzkém podpatku! Já! Sehnala jsem boty které se mi líbí a navíc v hobití velikosti. Nejdřív jsem ani nemyslela, že si je koupím. Protože na podpatku prostě neumím chodit - alespoň jsem si to myslela. Ale měla jsem šílené nutkání si je alespoň zkusit, vážně jsem na sobě nikdy takové boty neměla. A to byla další věc, která mě neuvěřitelně udivila - já na nich dokázala chodit! Sice jsem se cítila jako dinosaurus, jaká to byla změna, ale chodit na nich mi problém nedělalo. Takže jsem si je spokojeně odnesla z obchodu společně s tílkem.


Led, pohotovost, zmrzlina

20. července 2014 v 21:51 | Luci Lestrange
Předevčírem v Praze mě zub celý den nebolel a včera jsem opět umírala. Tentokrát ale tak moc, že už nepomáhal ani led, ani panadol a nakonec mě ta ukrutná bolest donutila jet na pohotovost, kam jsem tak moc nechtěla. Nenávidím to tam, ti doktoři jsou vždycky tak hrozně otrávení a nepříjemní, že bych si snad radši vážně vybrala tu rakev. Ale sestra i mamka mě přesvědčovaly, že mi tam zubař jen vyndá tu vložku ze zubu a bude to v pohodě. No, nakonec jsem se vrátila s další vložkou v dalším provrtaném zubu, protože mě nebolel ten z úterka, ale ten hned vedle. Málem jsem se beze srandy posrala, jak to neuvěřitelně bolelo. Návštěvy zubaře mi nikdy nedělaly problém a není to tak dávno, co jsem si vychvalovala, že mě nikdy žádné zuby nebolely. Ďábel existuje. Cestou z pohotovosti jsem už vážně brečela bolestí a bylo to tisíckrát horší, než cestou tam. Doma jsem si lehla a pohodlně umírala, když mě napadlo zavolat fyzioterapeutovi, který si myslí, že je to jen moudrák a ať přijedeme. Takže jestli mám ty zuby rozvrtané zbytečně, tak je to vážně paráda. Ale co je důležité, asi hodinu nebo dvě po návštěvě pohotovosti mě zub přestal vážně úplně bolet a KONEČNĚ jsem se v noci vyspala. Zítra jdu zase ke svému zubaři a doufám, že o prázdninách už naposled!

A co se týče dneška, parádní vedro, no ne? Já nevím proč, ale mně se tyhle dny vážně líbí. Ráno jsme jeli k již zmíněnému léčiteli, odpoledne jsem si pustila Zlověstné ticho, které jsem ještě neviděla (stydím se) a zbytek dne jsem se vlastně jen tak poflakovala venku u bazénu, do kterého jsem nakonec vlezla, jelikož měl krásných 28 stupňů. A se sestrou jsme si vyrobily výborné zmrzliny z bílého jogurtu a ovoce, yumm. Co víc si přát, miluju léto!

Praha a kinder vajíčka

19. července 2014 v 11:41 | Luci Lestrange
,,Asi si otevřu další kinder vajíčko." ,,Já si asi otevřu rakev."

Každodennost

16. července 2014 v 10:44 | Luci Lestrange
Zas to pěkně flákám, co? Vzhledem k tomu, že mě asi pět nocí za sebou bolel neuvěřitelně zub, jsem si včera dojela k zubaři. Bolí to furt, ale už to ustává, tak mám i docela chuť zase něco psát. Ale jinak to dokáže vážně zkazit náladu.
Nic zvláštního se teď ovšem neděje, vlastně celé dny zas jen sedím doma. Nedávno jsme opět seděly s mamkou a sestrou u ohně, takže to byl takový pěkný letní večer a při té příležitosti jsme ochutnaly další z naší zásobičky "alkoholu" (protože přece pořád chlastáme). Somersby s příchutí blackberry mělo skvělou chuť, ovšem jsem v ní nezaznamenala ani náznak nečeho alkoholického. :D Taky jsem oprášila elektrickou kytaru, jelikož jsme se se sestrou rozhodly učit Carry on my wayward son. No, zatím to zní všelijak, ale třeba to časem půjde. A konečně jsem si zase po sto letech dala kopečkovou zmrzlinu!
Včera ke mně dorazila kamarádka, tak jsem se aspoň nenudila sama za počítačem. A venku jsme narazily na neuvěřitelně roztomilého ježečka, takže jsem honem letěla domů pro foťák a toho čumáčka nafotila, tak sem večer nějaké fotky ještě hodím. A dneska mi konečně přišla má další radost, tričko od Darkside s potiskem zombie zdravotní sestřičky, která zuřivě pojídá něčí střeva. :3


Moje první panenka Monster High

9. července 2014 v 15:46 | Luci Lestrange
Po těch pár letech obdivování krásných panenek Monster High jsem se konečně dokopala k tomu si pořídit svou první a rozhodně ne poslední. Ta obrovská chuť začít tyhle tajemné krásky sbírat mě popadla asi před měsícem, kdy jsem si řekla, že už to vážně nesmím oddalovat a musím si jednu co nejdřívě pořídit. Investovat do nich pro mě není zbytečné; nejen, že mi budou krásně zdobit poličku, ale mám s nimi i velké plány ohledně focení.

Výběr byl vážně těžký. Tolik charakterů, tolik kolekcí. Na mém wishlistu byla především Frankie, Operetta, Venus, Spectra a Elissabat. Ale nakonec jsem dala přednost červenovlasé rockabilly krásce Operettě, konkrétně z kolekce Hauntlywood. Vybírání kolekce byl další velký boj, jelikož zrovna ona se mi líbila snad ve všech. Nakonec jsem snížila výběr jen na kolekci Hantulywood a Picture Day a zvolila jsem tu levnější variantu na trhu. Ale já vím, že si stejně časem pořídím i tu další. >:D


Už mi sedí na poličce, ale na focení se vrhu až později, jelikož jsem především přijela domů z nákupů a už mi na to nezbyla energie. :D

Léto, ach léto

6. července 2014 v 12:53 | Luci Lestrange
Většinu posledních dní trávím v pokoji u počítače, kde je nejpřijatelnější teplota. A jinak taky s našimi koťaty, protože je neskutečná radost to pozorovat a fotit. Máša už se s naším rezáčkem celkem skamarádila, sice se neustále pošťuchují, ale vypadají šťastně. A našich 5 malých kocourků už brzy začne rozlepovat očka.

Dělala jsem si srandu, že když jsou to koťátka Nataši, dáme jim ruská jména (samozřejmě to bylo myšlené jen z legrace). Sestra pak přišla s tím, že jsou to všechno kocouři, tudíž jsem začala vymýšlet jména jako Vladimir, Vasil, Gregor a podobně. A to jsem pár dní předtím chtěla Pištu přejmenovat na Ivana. :D

Se sestrou jsme si před pár dny udělaly mojito a bylo neskutečně výborné. Předevčírem přijela kamarádka a tak jsme se ho pokusily udělat znovu, ale už to nebylo ono - podle sestry to bylo samozřejmě tím, že je tam málo rumu, přitom ho tam zase bylo dvakrát tolik než se psalo v receptu.

A hodně lidí se mě ptá na asku, zda ještě sledujeme Supernatural. Sledujeme, akorát teď s kombinací všech těch hororů se naše sledování poněkud zpomalilo. Zasekly jsme se v polovině 7.série - ale alespoň máme na prázdniny vystaráno. :3

Prý že rýže roste níže

27. června 2014 v 22:42 | Luci Lestrange
Takový normální den - ráno vstanu ve čtvrt na 12, jelikož jsem v noci zase nemohla usnout, následně do sebe kopnu jogurt a sednu k počítači. Hana nikde, takže mě alespoň hned nehnala do práce - to víte, slíbila jsem, že vstanu kolem osmé a hned se pustíme do malování stropu. Před devátou jsem se vyhrabala ven z postele a následně tam hned zaplula s tím, že se ještě na chvíli lehnu a ten plán jaksi nevyšel. Ale chvíli po tom, co se vrátila z venku, jsme se stejně pustily do práce. A ten kbelíček barvy stejně na celý strop nevyšel (DÍKYBOHU! Umírala jsem ztoho, jak mě neuvěřitelně bolela ramena), takže se to stejně bude muset dodělat jindy.

I dnes jsme koukaly na horor - tedy spíš thriller. Film se jmenoval The Butterfly Room. A dnes jsem nebyla ani tak zklamaná, jelikož měl celkem zajímavý námět, ale bohužel hrozně málo propracovaný, což byla velká škoda. Vážně měl velký potenciál k tomu, aby to byl hodně dobrý kousek, stačilo jen rozvinout příběh. Takhle je to takový střed.

A k večeru jsme šly griloval i s naším Kingswoodem (Saku, jestli tohle čteš, asi si o nás už vážně myslíš, že musíme mít všechno, s čím příjdeš ty, ale je to vážně dementní shoda náhod :D) a byl vážně výtečný. A teď, jako každý večer, sedím u počítače a čekám na otázky na asku, které nepřichází. Měla bych začít dělat něco kreativního.

Nový článek?

26. června 2014 v 19:09 | Luci Lestrange
Už druhý den sedím nad novým článkem. Včera jsem ze sebe nic nevymáčkla a dneska jsem na tom podobně, ale nerada bych, aby mi blog zase upadl do hnijící fáze. Obzvlášť po tom, co jsem měla velkou radost z počtu zobrazení článku z úterního focení. Pravda je ale taková, že se poslední dobou vůbec nic zvláštního neděje, a tak zkrátka nemám o čem psát.

V posledních dnech koukáme na nejrůznější horory a bohužel, většina z nich stojí vážně s prominutím za hovno, takže kdyby měl někdo nějaký tip, s radostí bych ho uvítala. A mimo jiné také pokračujeme v menší rekonstrukci našeho pokoje. Strop už je připravený na malování, takže se do toho nejspíš zítra vrhneme a co se týče mé stěny u postele, tu odpornou barevnou a zničenou tapetu konečně vystřídala tahle šedo černá. Bohužel, podle mých představ to není a na tu zkosenou stěnu to bohužel nešlo nalepit zrovna perfektně, takže to podle toho taky vypadá. Zbytek stěn půjde ještě na bílo, tudíž budu muset všechno posundávat a vzápětí to tam dát nazpátek - na což se vážně netěším, nalepit tam ty desky nebyl zrovna jednoduchý úkol a kvůli nim jsem si během pár nocí prošla řadou atentátních útoků.


No, takže vidíte, že se nic zajímavého neděje. Nemám ráda tyhle nudné fáze života, chci o něčem zajímavém psát a ono to prostě nejde! Takže vám sem na závěr dám jednu nádhernou písničku od mých nejmilejších sevenfoldů. A doufám, že si ji pustí i nefanoušci A7x, jelikož je vážně krásná a dozajista všechny úchvátí už hned začáteční klavírní doprovod.

 
 

Reklama
Reklama