Deníček slečny Daryl

Velikonoční výletování

4. dubna 2018 v 18:29 | Lucirä

V době, kdy ještě nebyli koledníci na Velikonoční pondělí ve dveřích našeho domu tak vzácným jevem, jsme zavedly jistou skoro tradici. Velikonoce jsem neměla ráda. Ani já, ani sestra, ani mamka. A představa hlučných a často opilých koledníků tomu rozhodně moc nepřidala. A tak jsme se kdysi rozhodly, že se v pondělí seberem, nasednem do auta a vyrazíme někam na výlet. Někam nedaleko do přírody, abychom se kolem oběda vrátily. A tak jsme jezdily. Byly roky, kdy jsme vynechaly, protože jednou bylo opravdu ošklivé počasí a jeden rok dokonce sněžilo, ale letos jsme vyrazili znovu a ve větším počtu.

Velikonočně

1. dubna 2018 v 8:20 | Lucirä

Velikonoce přišly nečekaně brzy a Velký pátek s sebou přinesl přesně to jaro, na které jsem čekala. Nejen jeho vůni nebo hřejivost paprsků, která se střídá celý březen s deštovými šedými dny, ale jaro v celé své kráse. S tou lehkostí ve vzduchu, s tím pocitem uvnitř. Ani jsem nečekala a nedoufala, že letos Velký pátek vyjde tak krásně sluníčkově.

Ještě trochu víkendu

27. března 2018 v 19:01 | Lucirä

Můj nedělní článek měl být ještě o pár řádků a nejspíš i odstavců delší. Když jsem ho psala, ležela jsem zrovna v posteli zachumlaná v peřině a notebook měla na svém snídaňovém stolečku. Dokoukala jsem zrovna epizodu ze seriálu, který mi v Praze doporučila Verity a ačkoli jsem se na blogovací večerní chvilku opravdu těšila, protože jsem si ji naplánovala (jsem prostě plánovač, naplánované věci mám radši!), článek jsem tak trochu odflákla, protože mi už padala víčka únavou. Ale chtěla jsem zmínit ještě některé věci...

Třeba ten seriál. Hledala jsem něco jarního. Něco co se k jaru hodí, není to ponuré a nepůsobí to studeně. A vzhledem k tomu, že se nejlépe vyznám jen v hororech, ty jsou přesně tím, co jsem v tu danou chvíli nechtěla. Nemuselo to nutně prdnout k jaru jako Gilmorky k podzimu, Zoufalé manželky k létu (ani nevím, proč to tak mám, to asi ty zelené umělé trávníky, které neustále někdo kropí, zatímco soused vedle si myje auto) nebo Stranger Things k podzimnímu Halloweenskému období, i když by to bylo fajn. Chtěla jsem ale především něco obyčejného a milého. A přesně tím slovem popsala Verity seriál This Is Us, na který jsem už kdysi podle názvu narazila. Že v něm ale hraje můj oblíbený Milo Ventimiglia, to jsem netušila, takže už jen ta skutečnost mě donutila začít koukat okamžitě (a taky jsem netušila, že v některých epizodách bude mít pedo-knírek, ale s tím se už nějak budu muset vypořádat). Z první epizody jsem měla pocit, že to není přesně to, co právě hledám, ale po druhé epizodě mě to chytlo natolik, že i přesto to právě teď sledovat chci a neskutečně mě to baví. Takže za doporučení moc děkuju!

A tady je ten dudek. Malovala jsem ho jen tak v mezičase, když jsme s rodinou dopili kafe, zhlédli jednu ze srandovních českých pohádek (ty mě v neděli prostě odjakživa bavily) a já umyla tu spoušť nádobí, která se tam za celý den nahromadila. Když jsem pak zjistila, že v televizi dávají Krotitelé duchů, na chvilku jsem si je zapnula, ačkoli už byli asi v polovině (ale u těhlech filmů to vlastně nikdy nevadí, ty zná už člověk tak nějak nazpaměť), rozplácla jsem se na koberec a užívala si klidu. Barák byl prázdný, což je v naší početné rodině docela ojedinělou záležitostí, a tak všude byla taková uvolněná atmosféra. Rozhodla jsem se být alespoň trochu kreativní, protože lenošení jsem plánovala až s toustama k večeři při sledování seriálu. A tak jsem zkusila toho dudka. A je fakt trochu divný, s barvami to prostě moc neumím, ale když už jednou existuje, bylo by mi asi líto nevypustit ho do blogového světa. Tak leť, dudku, leť. A koukej přiletět zase do lesa k nám, ať se tebou můžu na procházkách kochat!

Tím, že jsem těhlech pár (zbytečných?) slov nestihla zapsat do nedělního článku, mám možnost vyjádřit se aktuálněji i k prvním všedním dnům tohoto týdne a zároveň posledním tohoto měsíce. Březne, ty jsi se kolem prohnal tak rychle. Sotva jsem si všimla, že jsi začal. Jaro jsi příliš nepřinesl, ale i tak jsi byl hezký a uvidíme, co se mi vybaví při vzpomínce na tebe o pár týdnů nebo měsíce později. Teď je to moc čerstvé.

Myslela jsem, že se mě změna času netýká a první den s novým časem jsem se cítila furt stejně. Včera mě to ale dohnalo, když se mě ráno nechtělo vůbec z postele a když jsem se z ní vyštrachala, během čištění zubů jsem se nemohla dočkat večera, až se tam zase zachumlám. A to je u mě hodně vzácný pocit, naposledy si ho pamatuji někdy na střední. Energie mi chyběla celý den a tak jsem fungovala jen tak napůl. V práci toho nebylo moc, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou bych se třeba alespoň tou prací probrala. Své ranní plány o návratu do pelechu jsem uskutečnila a po procházce jsem opravdu zalezla, pustila si seriál a pomalu srůstala s postelí s teplým čajem v ruce. A bylo to neskutečně fajn.

Dnes jsem to zase já. Odpočatá, znovuzrozená a plná energie už od samého rána. Takže to pondělní lenošení bylo vážně potřeba. Jen jsem lehce zmatená z toho, že to ráno bylo nefalšovaně podzimní (a náš prdlej černej pekelnej kocour, kterej si to ráno štrádoval z lesa mlhavou cestou, to celé jen podtrhl. Beztak se paktuje s Ďáblem na té křižovatce - pokud tedy on sám není Ďábel. Halloween jak má být!). Ale mně to vůbec nevadí, já si na to jaro počkám tak dlouho, jak jen bude třeba.

Za dudkem!

19. března 2018 v 20:42 | Lucirä

Sněžilo už v pátek večer, přesto mě ta bílá sněhová deka pokrývající naší zahradu překvapila, když jsem šla v sobotu kuchyní kolem okna. Nedá se říct, že by mě potěšilo, ale ulevilo se mi, že konečně přestalo pršet a konečně ten svět není šedivý a tmavý. Díky sněhu bylo naopak vidět, přestože byla venku ještě tma. Chviličku jsem se dopoledne bránila vánočním písničkám, které se mi vkrádaly na mysl, ale když jsem pak byla venku delší dobu, došlo mi, že ačkoli je venku bílo, vánoční to není už ani trochu. A to je dobře.

Dovolená pod šedým nebem

16. března 2018 v 18:39 | Lucirä

Nenechat se ubíjet ošklivým počasím. Přesně pro to jsem se rozhodla na začátku roku, kdy jsem se odhodlaně postavila vstříc ponurému lednovému počasí a prázdnotě, která zůstala po pohádkových Vánocích. A povedlo se. Jenže teď, v březnu, to za těmi okny najednou vypadá stejně šedivě, jako na začátku roku, a nebýt toho překrásného zpěvu ptáků, kteří vyzpěvují od samého tmavého rána skoro až do noci, by mě to šedivé nebe nejspíš sežralo zaživa.

Před odpočinkem

12. března 2018 v 6:51 | Lucirä

Tenhle obrázek naprosto vystihuje mé současné životní rozpoložení a záležitosti ohledně mých pocitů z práce. Přijde mi to na jednu stranu hrozně vtipné a vlastně jsem za to ráda, protože to jen dokazuje skutečnost, že jsem schopna brát pozitivně i některé negativní věci. Alespoň někdy. Někdy to naopak nejde, ale stále převažuje to vození se na růžovém plameňákovi a užívání si volného času i přes naprosto příšernou a stresem napnutou atmosféru v práci.

Když v pondělí nebylo kafe, málem jsem vylétla z kůže a došlo mi, jak hrozně moc se na tu kávovou chvilku se svačinou v práci těším. Je totiž jenom moje. I když na mě třeba huláká někdo od vedle, protože je sám líný zvednout prdel, je to taková ta pauza, která mi dodá energii a především sílů a pozitivní naladění na celý zbytek dne. Bez kafe to bylo zvláštní. A tak přemýšlím, kdy jsem se stala tak závislou na kávě. Jistě, že za to může moje sestra, bez ní bych nejspíš kávě na chuť nepřišla, protože díky ní se ke mně dostalo i něco jiného než rozpustné rakoviny a břečky s názvem Jihlavanka. Neumím si teď představ bez hrnku dobré kávy den. Během toho víkendového mi většinou navodí pocit ještě většího pohodlí a klidu, zatímco v dny všední ho vyloženě potřebuji pro jistý stupeň duševní pohody. A když to v práci stojí za prd a vy nemáte kafe, je to docela náročné.

Proč pes musí platit popelnice?

5. března 2018 v 19:24 | Lucirä

Tenhle článek názvem mystifikuje. Není o psech. Nepatřím totiž mezi pejskaře. Alespoň zatím ne. A vzhledem k té stupidní otázce, která mi posloužila jako nadpis a kterou jsem v neděli odpoledne smrtelně vážně vyřkla, je asi jedině dobře, že si s tím pořízením kolie dávám pěkně na čas.

Když mi v neděli večer sestra psala, jaktože nemám žádný nový článek na blogu, že bez víkendového článku je to smutné, přišlo to najednou líto i mně. Víkendové články jsou nejhezčí. Voní totiž víkendem. Jenomže tenhle víkend byl tak málo odpočinkový, že jsem se tu večerní chvíli před ulehnutím do postele nechtěla krčit za monitorem a tak jsem se zdržela u knížky.

Dočítám totiž stále Rychleji mluvit nedokážu od Lauren Graham. Ne, opravdu nečtu až takhle pomalu; ta kniha se naopak čte velmi sama a rychle, jenže problém je, že jsem se do ní pustila těsně před obdobím vánočním a pak jsem ji v polovině vyměnila za Sněží, sněží a od té doby jsem byla naladěná vánočně tak moc, že jsem se k ní prostě neuměla vrátit a četla radši další vánoční povídky. Gilmorky jsou pro mě ztělesněním podzimu, a tak to prostě nešlo. Jenomže nemůžu čekat do podzimu, to prostě nejde, to si Lauren nezaslouží. A tak jsem se do ní včera na chviličku pustila znovu. Za chvíli bude dočtená. Víkend jsem zakončila virtuálně společným sledováním hororu s mým hororovým kolegou, který nakonec nebyl zase tak hororový, jak jsem myslela, ale na kvalitě mu to neubírá. K 1922 od Zaka Hilditche, který byl natočen podle knižní předlohy Stephena Kinga, se ale vyjádřím ještě později.

Podstatou odstavce je, že jsem se k článku dostala tedy až teď.

Poslední myšlenky na přelomu

1. března 2018 v 20:04 | Lucirä

1) Víkend není stejný, když mám volný pátek
2) Den není úplný, když nevstanu mezi 4:20-5:00
3) Doporučené denní dávkování Vincentky je třeba ignorovat

Příhody pozpátku

24. února 2018 v 7:45 | Lucirä
Víkendové články mám moc ráda. Ještě radši je zveřejňuji v neděli večer nebo během pondělí. Ten minulý jsem ale nestihla dopsat, protože v práci se strhl takový chaos, že mě vytížil neuvěřitelným způsobem a chvíli jsem myslela, že vypustím duši.

V pátek jsem si musela vzít volno, nebo bych se z toho zbláznila, a tak jsem se místo pracovního chaosu hřála za výlohou kočičí kavárny, společně s chlupatými kuličkami spícími vedle mě. Zase jsem si jednou rozšířila obzory o tom, jak drobná by měla býti kočičí dáma a při pohledu na několik hubených ladných kočičích modelek jsem se cítila trochu provinile. Přesto si však stojím za tím, že Belličku opravdu nepřekrmuji! Dokonce na ni, co se velikosti týče, neměl ani Adam, černobílý kocour, který byl zaujat botou mého (ne)kávového parťáka. Dopoledne ve městě bylo fajn, ale cesta domů pěšky lesem byla nutná - protože dnes do města vyrážím pro změnu se sestrou a nejspíš by mi z takové městské dávky v krátké chvíli začaly růst z hlavy paneláky!


Týden pomatený

16. února 2018 v 19:26 | Lucirä
S kamarádkou si posíláme každy rok vánoční dárky. Letos (vlastně loni!) to tak úplně nevyšlo a v dommění, že se brzy po Vánocích uvidíme, jsme předání dárků odložily právě na osobní setkání... které se ještě stále nekonalo. A protože už to bylo opravdu trapné, mít skoro v polovině února v šuplíku zabalené dárky ve vánočním papíře, bylo na čase využít českou poštu. A tak se stalo, že jsem obdržela překrásnou zásilku den před svatým Valentýnem, ve vánočním papíře a z části s Halloweenskou tématikou. No komu by se to nelíbilo?

 
 

Reklama