Deníček slečny Daryl

Vyjděme z mlhy

30. ledna 2018 v 18:29 | Lucirä

V sobotu brzy ráno mě napadla myšlenka, že by ta zima mohla ještě chviličku vydržet. Bylo to těsně po tom, co jsem se vyhrabal z pod peřiny, zatopila v kamnech a znovu se zavrtala do postele, že si ještě hodinku dáchnu. To teplé světlo a praskání dřeva vycházející z kamen bylo něco neskutečně útulného a mně bylo neskutečně pohodlně. Tyhle chvilky zbožňuju.

Další kávové plkání

26. ledna 2018 v 9:53 | Lucirä

Dostala jsem k Vánocům diář. S Batmanem. Hrozně moc pěkný, proložený krásnými ilustracemi. Já diáře ale vlastně ani nepotřebuji, protože nejsem tak rozlítaná, jak dospěláci často bývají. Na doktory jsem zanevřela a preventivní návštěva zubaře nebo gynekologie mi nepřijde dostatečně cool na to, abych ji zapisovala mezi prázdné stránky diáře; na to mám kalendář na stole. Nejezdím na nehty, ke kadeřníkovi, nebo na permanentní make-up, jako moje kolegyně. Byla bych vážně příšerným uživatelem diáře...

Už ani nevím, v kterém článku jsem to psala, ale zmiňovala jsem to, že mě Sovička inspirovala v psaní deníčkových zápisků nejen ve formě blogové, ale i v té ručně psané, papírové. Ráda si zapisuji své sny a nějaké to moudro dne, nebo si poznamenávám hezké zážitky a drobnosti, které se za ten den udály. Začala jsem je psát jen tak, do starého bločku, s tím že si koupím nějaký hezký. Samozřejmě, že jsem si ještě žádný nekoupila. Když mi pak ale sestra ukázala, jak si zdobí svůj diář, napadlo mě, proč těmto poznatkům nevěnovat i ten můj s Temným rytířem? Nepíš toho mnoho, sloupečky mi nejspíš budou stačit. A tak jsem začala.

Vytesáno do ledu

23. ledna 2018 v 5:49 | Lucirä

Po opravdu hodně dlouhé době jsem si nechala vyložit runy od mé sestry. Nestihly jsme tak učinit na našem sobotním kávovém dýchánku, který tuto sobotu utekl nějak neobvykle rychle. A tak jsme si čarodějnou chvilku udělaly v neděli; což je koneckonců podle mě stejně ten úplně nejideálnější den na čáry máry a jiné záhady. Odjakživa mám neděli spojenou s něčím nadpřirozeným. Nejspíš za to může nedělní sledování Věřte nevěřte v mých dětských letech. Každá moje neděle s sebou nese takový ten dobrodružný pocit přijít nějaké záhadě na kloub, probírat nadpřirozené jevy, sledovat různé dokumenty a nebo se právě vrhnout na nějaký výklad. V těch hodně dobrodružných představách bych ovšem nejradši vzala batoh, baterku, foťák a kolo nebo koloběžku (a svačinu - ta je důležitá, aby měl člověk dostatek energie! :-D) a vydala se prozkoumat nějaký opuštěný a strašidelný dům - ale to bohužel není úplně uskutečnitelné. Opuštěné domy v okolí nemáme. A taky jsem na to už docela velká a měla bych mít rozum a přenechat toto dobrodružství nejspíš mladší generaci (ale ta je zkažená a nestojí o nic, než iPhone, takže to je stejně na mně!).

Touhle dobou před rokem

21. ledna 2018 v 6:45 | Lucirä
a jeden lednový slib...


Napadlo mě, že zavzpomínám na dobu před rokem. Na to, co se v mém životě dělo přesně v tyto dny, jen v loňském roce. Díky mým článkům to není vůbec složité, což mi připomíná, jak moc ráda mám blogování.

Loni jsem si svou nešikovností rozbila kamna. Tahle skutečnost mi úplně stačí k tomu, abych se vrátila do dnů předcházejících i následujících, o kterých jsem si myslela, že jsou asi docela v pořádku, nicméně vzpomínky na ně v období aktuálním ve mně vyvolávají různé pocity, z nichž negativní převažují. Pociťuji jistou a těžko popsatelnou nepohodlnost - a tím nemyslím tu, že byla vážně zima a já si nemohla zatopit, ale takovou tu celkovou. Životní. Nepohodlnost, jisté napětí a nespokojenost. Nenaplněnost.

Další lednové blábolení

18. ledna 2018 v 16:10 | Lucirä

Ve všední dny píši méně, než bych chtěla.

Poslední dobou mě hodně baví moje sny. V jednom jsem spatřila dokonce i Carmen, mou vysněnou a již léta pojmenovanou dlouhosrstou kolii barvy blue merle, kterou si chci za několik let pořídit. Byla teprve štěňátko a seděla v lese u cesty za naším domem. Ten sen byl kratičký, ale zároveň neuvěřitelně milý. Carmen se za mnou rozeběhla, když jsem vyšla z lesa, a skočila mi do náručí.
V tom minulém jsem si pořídila nové plavky, které byly naprosto příšerné, a když jsem si je zkoušela a prohlížela se v zrcadle, najednou jsem řekla: ,,Ale Hano, to jsou plavky Velmy ze Scooby-Doo.". Vrchní část byla tvořena opravdu z oranžového roláku, jen měl kratší rukávy a byl z nějakého neoprénu.
V dalším snu jsem viděla letět poštolku, která vůbec poštolkou nebyla, vypadala trochu jako kavka, ale ne úplně. Každopádně ja ji říkala Poštolko. Napadlo mě, že si ji pohladím, a během chvilky jsem si ji ochočila a ona moje hlazení a drbání zbožňovala.
V dalším snu jsme se vydaly s holkama do kina. Ani si nevzpomenu na co, ale bylo to staré maloměstské kino. Bohužel typicky české, takže žádný americký vzrůšo. Každopádně jsme tam přišly a na stolečku, u kterého seděly dvě báby prodávající lístky, ležely čtyři poslední vstupenky. ,,Potřebujeme čtyři lístky", řekla Verity a bába začala počítat ty zbývající. Napočítala čtyři a řekla: ,,Už jsou vyprodané" (což nechápu, ležely tam!) a potom se ze zatáčky přiřítila Sova s Atheirou, celé ufuněné, protože jsme na ně z něznámých důvodů vůbec nepočkaly. No a to je celé. Do kina se nešlo.
Dnešní sen byl ale ošklivou noční můrou, která byla tak nepříjemná, že se mi hrozně moc ulevilo, když jsem se probudila. A o nočních můrách většinou více nepíšu - určitě ne hned, takže tu si nechám pro sebe.
Sny si teď zapisuji a našla jsem si v tom novou zálibu. Přemýšlím, že bych si je vždy na konci měsíce mohla rozebrat hlouběji, zjistit významy a něco o nich sepsat.

Venku chumelí. Chtěla jsem z toho mít radost; užít si zimu i po Vánocích, protože ta svým způsobem teprve začíná. A ne, že bych radost neměla; naopak se v posledních dnech cítím hrozně fajn a šťastná, ale zimní dny s tím nijak nesouvisí - nějakým zpsůbem totiž to počasí v posledních dnech vůbec nevnímám (což se hodí, pokud je zrovna vážně ošklivo). Tedy až na to, že se cítím naprosto zmrzlá a zimou sežraná zevnitř. Včera se mi ten sněhový poprašek v lese líbil a trochu jsem ho vnímala, přišel mi hezký, i přesto je ale uvnitř mě takové jaro; jako bych v sobě měla poupátko, které začíná rozkvétat. Často myslím na zelené lesy a rozkvetlé louky, těším se z představy, kdy vyjdu ven ze dveří jen tak nalehko a uslyším zpěv ptáčků. A taky na kolo, cesty do práce a z práce, koloběžku, první sezení venku, jógu v přírodě, protože to je to nejlepší uvolnění, a zkrátka tu jarní lehkost... Lehkost, to je to, co vystihuje jaro snad nejvíc. Člověk si přijde tak příjemně odpočatý, všechno se probouzí a po tom, co se ven nemusí balit do bundy, kulichu, rukavic, šály a hlavně těžkých, zimních bot, si přijde opravdu o dost lehčí.
Mám letos na jaro hodně plánů, nejen těch hmotných, ale především chci pracovat na sobě, s čímž tak trochu už začínám. Nejspíš se o tom rozepíši na konci ledna, ještě uvidím. Třeba i někoho inspiruji.

Předevčírem v práci jsem přemýšlela nad tím, jak příšerné je, když nemáte do čeho píchnout. Jak hrozně člověka (nebo jen mě a některé z nás?) unaví, když skoro nic nedělá. Vím, před Vánocemi jsem měla pusu plnou stížností ohledně toho stresu a fofru, ale z jednoho úhlu pohledu mi snad to divoké tempo bylo opravdu milejší. Nejen, že když je té práce najednou míň, mám pocit, že usnu u pracovního počítače, ale taky se jedna hodina strávená tam rovná snad celému dni, jak pomalý se ten čas zdá najednou být.

Z ledna uběhlo už osmnáct dnů a mně to zatím přijde všechno takové klidné - občas mám pocit, že některé dny hrozně rychle utekly, zároveň mi ale přijde, že celkově to zase neutíká tolik, a že ty dny vnímám víc, než dříve, což je skvělé - pokud se tedy zrovna nejedná o tu situaci nekonečného dne v práci, ale takový byl naštěstí jen jeden. Nejspíš jsem dokázala tak nějak vnitřně zpomalit, zvolnit a žít okamžikem. Doufám, že se i vy máte krásně a užíváte si i okamžiky všedních dnů. Opěvujete stále zimu, nebo už ve vás také rozkvétá nějaké to poupátko?

Ufo palačinky a další příhody

12. ledna 2018 v 19:42 | Lucirä

Od mého posledního zápisku uběhlo víc dnů, než jsem si představovala. Víkend - ten první lednový - se po prvních třech dnech strávených v práci přiřítil neuvěřitelně rychle. Člověk si ani nestihl zvyknout na to vstávání a najednou zase vstávat nemusel. Ale proč to píšu, když vlastně vstávám ve stejný čas ve všední dny i o víkendu, to nevím. Celé to bylo nějaké zrychlené. Jenže víkend rychle nejen přilétl, ale i odlétl. Pfjůů, a byl fuč. A já mám pocit, že jsem nestihla zdaleka tolik, kolik bych chtěla. Jenomže teď je zase pátek a další víkend za dveřmi. Černá magie! Já to říkám pořád.

A já ho mám vlastně už teď. Včera touhle dobou jsem netušila, že se v práci vyhlásí povinné volno (důvod zněl: protože je venku šeredně, tak ať nikam nemusíme. V létě to je zase protože je moc vedro, u nás normálka) a já budu moci dnešní ráno strávit s palačinkami a ufo dokumentem. Jo a tou porcí se nenechte zmást - trochu větší asi je, ale zas ne tolik, jak to vypadá - ty palačinky jsou totiž extra teňoučké a vlastně to bylo poprvé, co jsem je dělala, protože jsem si na ně nikdy netroufla. Když jsem otáčela první na úplně suché pánvi, málem mě trefilo, jak dokonale se mi povedla! Jsou pohankovo-jáhlové a pochlubit se prostě musím.

Zpátky v akci

6. ledna 2018 v 7:19 | Lucirä

Jsem ráda, že Nový rok vyšel tak, jak vyšel, a že jsem měla pracovní týden o dva dny zkrácený. Najet po tom dlouhém flákání se do ruchu pětidenního by asi bylo až moc vyčerpávající. Protože jak se říká, hlavně nepřepálit začátek! O práci a začátku nového kalendářního roku to platí dvojnásob.

Jak naložit s ponurostí

2. ledna 2018 v 19:32 | Lucirä
Jak, jak. Chce to asi vhodnou marinádu, ve které ji necháme pár dní naloženou. Pak ji můžeme upéct a podávat.

Jsem úplně rozhozená. Zmatená. A hlavně ztracená. Ale totálně! Najednou nevím, co si počít. Nevím, jakou si pustit hudbu a jaké sledovat filmy. Což sice nezní jako závažný a život ohrožující problém, ale pro psychickou pohodu to trochu problém je. Nevím, jaký dát těmhle dnům podklad.

It's just another day

1. ledna 2018 v 14:04 | Lucirä
Občas chci, aby mi písničky mluvily z duše. Ale málokdy to tak doopravdy je. A proto hrozně ráda vytrhuji věty z kontextu. Třeba v písničce You don't own me od Grace (ft. G-Eazy), která je soundtrackem k filmu Suicude Squad (a který mám mimochodem moc ráda i přes jeho úplně na hovno děj, věděli jste to?) jsem si vypíchla část I don't tell you what to do, so just let me be myself, that's all I ask of you a taky I'm free and I love to be free, to live my life the way I want. Vem to čert, že je to nějakej zamilovanej bullshit, kterej vůbec doslovně neodpovídal žádné mé situaci. Já jsem asi schopná si předělat i písničku o dvou teplouších k obrazu svému, když na to přijde.

Ale proč to vůbec píšu...

Protože mou novoroční písničkou se stala tahle. Je trochu divná, trochu zmatená, trochu negativní a možná i trochu depresivní. Na první leden jako dělaná, ne?

It's just another, it's just another day.


Vítej, 2018. Voníš docela hezky. Trochu jarem. Jsi zatím ale takový klidný a tichý. Trochu nudný a nevýrazný. Ale však já s tebou něco provedu... Zatím si ale musím dobře rozmyslet, co přesně. Vezmu si na to čas do víkendu. Až bude po aklimatizaci do pracovního života.

Slané Vánoce

31. prosince 2017 v 16:24 | Lucirä

Když jsem byla malá, Silvestr se u nás slavil. Doma jsme byli v kruhu rodinném v hojném počtu. Babička, děda, bratránci, tety, strýc... Ten den měl takovou tu typickou oslavnou sváteční atmosféru. Koukali jsme na pohádky a zábavné pořady, cpali se brambůrkami, tyčinkami a dalšími slanými dobrotami a stůl byl plný jednohubek a chlebíčků... Silvestr byl takovými druhými menšími Vánocemi. Slanými! Slané Vánoce. To je ta definice. Jedinou opravdovou tradicí, která zůstala, byl půlnoční přípitek.
 
 

Reklama