Deníček slečny Daryl

Půjdem spolu...

18. prosince 2017 v 20:07 | Lucirä

V sobotu jsme se byly s mamkou v rychlosti mrknout na malou výstavu Betlémů, o které jsme mluvily od začátku prosince a která včerejškem končila. A byla nedaleko, takže by byla škoda nechat si to ujít. Jeden Betlém mě opravdu uchvátil, stejně tak mamku. Byl z kukuřičného šustí a přestože se mi nikdy tento styl domácích dekorací nijak zvlášť nelíbil, tenhle Betlémek byl neuvěřitelný. Ta propracovanost, ty detaily, bylo to úžasné.

A tak se s vámi chci podělit o pár fotek.

Šťastné a uvrněné

17. prosince 2017 v 6:22 | Lucirä

Samozřejmě mě mrzí, že se neúčastním vánočního sletu, který započal včera - své čarodějné kolegyně bych viděla moc ráda. Ale představa cestování po tomhle náročném týdnu mi stejně nebyla úplně blízká a nejspíš bych to následné (a konečně už poslední předvánoční!) pondělí akorát obrečela, protože člověk mého druhu potřebuje nějakou tu chvilku na aklimatizaci. Obzvlášť teď, když je to tak chaotické a stresující. A tak jsem si řekla, že potřebuji trochu klidnější a odpočinkový víkend, především tedy tu ničím nerušenou neděli, abych nabrala síly na poslední tři dny a nezbláznila se z toho. Jsem ranní ptáče, ale vycházet z domu krátce po páté by mi dlouhodobě asi moc nešlo. A deset hodin v tom malém kamrlíku s vydýchaným vzduchem a hnusným teplem od žehličky taky není ni moc. A tak se po mém unaveném příchodu domů stalo to, že jsem šla spát v půl osmé. Se ze mě asi stává slepička!

Kraluji noci

13. prosince 2017 v 20:37 | Lucirä


Zase po roce noci upíjím. Je třináctý prosinec a do Štědrého dne zbývá jedenáct dní. Dvě moje oblíbená čísla v jednom dni. V mém dni. Magické a perfektní.

Svatá Lucie je považována za patronku slepých a jako spoustu dalších křesťanek, i ji čekal nemilý mučednický osud. Říká se, že když se dozvěděla, že se na ni jejímu nápadníkovi nejvíce líbí její oči, vyloupla si je a darovala - do druhého dne ji Panna Marie zrak vrátila a její oči byly ještě krásnější.

Jestli mám já krásné oči, to tedy netuším, ale loupat si je nebudu, i kdyby mi to nějaký šlechtic pověděl.

Růžový fénix a cukroví

11. prosince 2017 v 15:33 | Lucirä

Víkend přinesl kouzlo Vánoc nejen pocitové, ale i to na pohled viditelné - začalo sněžit! Poprašek sněhu se dokonce nějakou tu dobu zdržel na chodníku a lehce přimrzl.

Prošel tudy Mikuláš

8. prosince 2017 v 5:42 | Lucirä

Když jsem v úterý snídala v práci, kam jsem vyrazila dřív, nenapadlo by mě, že se kolem mě ten den přežene takovou rychlostí. Chci říct, že úterní večer přišel po ránu nějak moc rychle. A teď? Sedím tu, snídám a je pátek. PÁTEK! Už zase.

Ráda bych napsala, že po naší vesnici chodil Mikuláš s andělem a čertem, ale není tomu tak. Jezdili autem. A tak dobře, chápu, že je zima, ale trochu se mi z toho ztrácí to kouzlo. Nicméně čerti chodili i u nás doma - jeden mi trochu hlučným způsobem navázal na kliku balíček s ovocem, zeleninou a rostlinnou ramou na pečení vánočního cukroví, zatímco druhý vyslal sestru s balíkem veganských mňamek. Takže bych to brzy viděla na nějaký speciální po-Mikulášský článek do rubriky Ochutnáno!, která už docela dlouhou dobu skomírá.

Druhá první adventní

4. prosince 2017 v 18:48 | Lucirä

Ne, že by neděle nebyla vánoční, ale byla o něco méně, než dny předchozí. A to i přes příchod sněžení, které mě překvapilo ráno, když už se konečně temná obloha probrala ze spánku a já vyrazila pod dům na louku se psem. Sněžení ale netrvalo dlouho. Den se táhl zvláštně dlouze, což v neděli přijde vhod, ale bohužel jsem byla v nějakém prazvláštním rozpoložení. Necítila jsem se úplně dobře, byla jsem v jednom kuse hladová a spráskala celou dózu perníčků, které jsem v sobotu napekla (což bylo nakonec možná dobře, protože dnes mi sestra podala hlášení, že už jsou jako šutry), a jediné na co se zmohla bylo cpát se dál vším, co mi přišlo zrovna pod ruku a nakonec si na hodinku odpoledne schrupnout. A já tyhle odpolední šlofíky fakt nemám ráda. Ale vzhledem k tomu, že podivně přejetá jsem byla už předtím, vlastně se nic nezměnilo. A spánek i zahnal vlčí hlad.

Ráno tyrkysem políbené

3. prosince 2017 v 5:40 | Lucirä

Sobotní ranní tma trvala nezvykle dlouho. Seděla jsem u hořících kamen v ošklivém, nevkusně fialovém svetru s jeleny, zabalená v sobí vánoční dece, popíjela horkou vodu s vymačkaným citrónem a zázvorem a četla Ledového draka od George R. R. Martina. Tu knihu mi půjčila sestra, protože čtení v předvánočním čase se stalo během jednoho jediného večera mou oblíbenou aktivitou. A rozhodně jsem potřebovala něco zimního. Tahle pohádka přišla vhod.
Měla jsem ale hroznou chuť jít ven. A taky vyrazit do obchodu pro vincentku, protože ten rýmor trvá. Nazvala jsem to rýmor, protože se z tohonemocného pocitu, který mě přepadl minulou neděli, vyklubala rýma, která mi sice nezpůsobuje žádné potíže a cítím se výrazně lépe, než dny předchozí, ale nutí mě znít (a vypadat), jako bych měla mor nebo tak něco. A taky vypadám jako Rudolf.

Milý Santo...

2. prosince 2017 v 5:54 | Lucirä

Letos bych si k Vánocům nejvíc ze všeho přála sníh. Pohádkově bílé Vánoce. S tím sněhem, který tak příjemně křupe pod nohama...

První týden předvánoční

30. listopadu 2017 v 16:13 | Lucirä

Trochu jsem se bála, že mě ta extrémně vánoční nálada během pracovního týdne opustí a odkráčí někam do neznáma. Obzvlášť, když venku tak často prší a počasí je zkrátka nechutné. Ale nestalo se tak. Sice si nepřijdu úplně jako sob, kterému svítí červeně nos a s každým jeho krokem mu zvoní rolničky na obojku (tak nějakej jsem si totiž přišla o víkendu), ale to vánoční naladění mě naštěstí neopustilo. A vidím to tak, že o víkendu se vrátí ještě ve větší podobě, než o tom minulém.

Jak jsem se ocitla ve Vánočním městečku

26. listopadu 2017 v 6:31 | Lucirä

Loni jsem si myslela, že víc vánočně naladěný už člověk být ani nemůže. OMYL.

 
 

Reklama