Deníček slečny Daryl

Co chci stihnout letos v zimě

24. listopadu 2017 v 5:49 | Lucirä

Ta divočina pondělního stresu, která se v úterý snížila jen o zanedbatelné množství, nakonec kupodivu zmizela zcela úplně, a i když to ve středu nebylo ještě úplně ideální, od čtvrtka jsem měla pocit, že všechno je zase tak, jak má být, mohla jsem na chvilku vydechnout a konečně se pocit praskající přeplněné hlavy odporoučel do neznáma.

Ale místo toho se mi blokla levá strana zad a krční páteře. Zase. Takže ta hlava bolí zase. Ale to už je čajíček.

Dorazilo mi pár dárků, na které jsem čekala (nakopeno mám už delší dobu, jen jsou stále nějaké balíčy na cestě), a měla jsem z nich hroznou radost. Celkově mám letos radost a pocit, že vykouzlím svým blízkým úsměv na tváři. Tak snad to tak opravdu bude.

Přezuto

21. listopadu 2017 v 5:48 | Lucirä
Už i můj blog má zimní gumy. A já kozačky. Ve kterých mi ještě není tak pohodlně, jako na blogu, protože jsou spíš do mrazu, než do téhle mokré a nevábné zimy. Ale čert to vem, já to nějak přežiju
. Všechno lepší, než zase shánět nové boty. K smrti nenávidím nakupování bot.

Původně jsem chtěla blog převléci až o víkendu, ale vzhledem k tomu, že jsem se u tvorby designu zasekla v neděli večer, neplánovaně jsem ho dokončila a už prostě nešlo čekat, když mi tak ležel připravený na ploše mého počítače. A tak jsem ho nastavila hned v pondělí ráno, v naprosté rychlosti před odchodem do práce. Přikusovala jsem k tomu dýňový koláč, který v té záplavě sněhových vloček a červeno zelených světýlek nechutnal vůbec podzimně, ale skoro vánočně. Zvláštní.

Snad se vám tu bude líbit. Mně se tu totiž líbí moc. A to jsem myslela, jak těžko se mi s tím halloweenským zázemím bude loučit. Je vidět, že jsem přeladěná na vlnu Vánoc na stojedenáct procent.

Blog je ve stejném duchu, jako předtím - chtěla jsem zachovat světýlka, jen jsem ta dýňová vyměnila za zeleno červené žárovičky; místo lucerny mi tu visí jmelí a černá kočka se transformovala do jelena. Ale nutně jsem potřebovala do toho všeho zakomponovat i sněhové vločky, protože se nemůžu dočkat těch reálných. Původně jsem si ale myslela, že když do toho všeho zakomponuji ještě ledově modrou a bílou barvu, bude to tu trochu jako v cirkusu. Ale víte co? Mně se to vlastně moc líbí, nakonec mi ta kombinace ledových barev s těmi tradičně vánočními přijde zajímavá.


Jen je z toho trochu zima, ale taková ta příjemná, pokud můj blog čtete v pohodlí a teple domova, nejlépe s horkým čajem, kávou, nebo kakaem. A ještě lépe třeba s čerstvě uvařenou ovesnou kaší. Nepříjemná zima z toho je, pokud sedíte v práci, mrzne vám prdel, protože nějaký idiot vypl topení a vás už ta zima požírá zevnitř. Zaživa. A vy se za žádnou cenu nemůžete zahřát. Teplý čaj vám v tom okolním klimatu vystydne asi tak za dvě minutu po přelití a místo kaše jíte studenou rýži z kelímku.


Předadventně

19. listopadu 2017 v 12:46 | Lucirä

Tenhle článek asi začnu větou, kterou dnes jistě napsalo nebo teprve napíše spoustu dalších blogerů. Za týden tu máme advent.

Advent znamená vůni jablka, skořice a perníkového koření. Binga Crosbyho hrajícího z rádia. Rozsvícená města, vánoční trhy, obchody plné dekorací a lidí hledajících vhodné dárky pro své blízké. Čtyř překrásných nedělí s rodinou, pálení svíček, balení dárků, otevírání adventních okýnek. Čekání na Ježíška, pití horkého kakaa a, když Vesmír dá, také nadšení z prvního sněhu. Zkrátka zima. Nejpohádkovější období v roce.

Prodloužený víkend byl asi posledním delším volnem, které se mi do Vánoc podařilo ukořistit. Páteční sváteční procházka v mrazivé přírodě mi opět navodila tu příjemnou náladu a nadšení z blížícího se adventu jen povzbudila. Všechno to těšení ve mně roste a sílí nejen každým dalším studeným dnem, ale je to silnější snad každou minutu.

Jako by se čas zastavil

17. listopadu 2017 v 10:04 | Lucirä
Na začátku týdne mě velmi těšila představa, že pátek 17.listopadu je svátek, tedy volno, a že mám zkrácený pracovní týden. Ve středu se mi v hlavě rodila myšlenka, že bych si volno prodloužila už o čtvrtek, ale hromada rozdělané práce tu myšlenky zadupala hezky pěkně do země. Co do země, rovnou do pekel. Ale jeden den je nic, ten už zvládnu - navíc, jak to u nás bývá, pátky chodíme dřív, a jelikož máme tentokrát za pátek čtvrtek, nepočítala jsem s tím, že bych se v práci zdržela nějak výrazně dlouho. Přesto jsem ale vstávala s pocitem, že se mi tak nějak nikam nechce. Tuhle nechuť podpořil i pohled na sestry obydlí, v jehož oknech se tak decentně, útulně svítilo. Měla jsem chuť to otočit, schoulit se doma u kamen a dát si čaj.

Jak jsem psala, dárky mám nakoupené, přesto je tu ale něco, za co budu ještě nějakou tu dobu utrácet - a to vánoční výzdoba, pro kterou mám slabost. Chtělo by to možná nějaká nová světýlka nebo svícny. A svíčky. Spoustu svíček! Krabici s výzdobou mám plnou, ale každý rok si musím koupit něco nového a čerstvého, i kdyby to měla být jen jedna věc. Je to už taková tradice.

Mimo jiné, vyfasovala jsem od sestry k přečtení knihu, která je prý tou nejideálnější na čas předvánoční...


Já mám všechny dárky?!

15. listopadu 2017 v 20:40 | Lucirä
V polovině listopadu? I pro mě samotnou bylo tohle zjištění neuvěřitelně šokující.

Od dárečků pro drahocenou psí neteřinku Laru, kočičí nadílku pro ty moje chundelaté netvory, přes nějaké ty drobnosti od srdce pro kamarády až po nálož pro mé nejbližší rodinné příslušníky. Je čtrnáctého listopadu, do adventu zbývá dvanáct dní a do samotného Štědrého dne je to skoro měsíc a půl. A já mám opravdu všechny dárky!

A mimo to budu letos i hodným a štědrým čertem od Mikuláše. Podle mě není pravda, že se tyto tradice musí nutně týkat jen malých dětí nebo rodičů. Já už malá nějaký ten pátek nejsem, děti nemám a mít nechci, ale hrozně ráda naděluji mikulášskou nadílku a stejně ráda něco na zub i dostávám, takže mám jediné štěstí, že mám na stejné vlně alespoň tu mou starší sestru. Vždyť člověk si musí umět ten život užít a tyhle příležitosti, které jsou jen jednou za rok, jsou podle mě nesmírně kouzelné a vyloženě člověku dávají možnost vymanit se na chviličku ze stereotypních povinností.

Jedenáctka přinesla třiadvacítku

12. listopadu 2017 v 8:14 | Lucirä

Zatímco si to Martin na svém koni štrádoval po horách, já na něj marně čekala doma. V užívání si narozeninového dne mi ale naštěstí jeho nepřítomnost nakonec nijak zvlášť nevadila - i když s ním by to bylo prostě kouzelné.

Přijedeš, Martine?

10. listopadu 2017 v 12:09 | Lucirä

Ač se listopad teprve pomaloučku rozjíždí, nedokážu popřít, že se na ty Vánoce začínám těšit. Letos ale nepociťuji žádné přehnané pocity, ale opravdu takové ty plíživé a decentní. A vlastně je to hrozně milé.

Osobní šílenství chci započít až adventem. To zahrnuje poslouchání vánoční hudby, přehnanou výzdobu své kobky, nošení vánočních svetrů a sypání perníkového koření do všeho. Už teď se ale někdy neubráním tomu, že si při chůzi do práce pobrukuji fráze jako I'm driving home for Christmas nebo It's the most wonderful time of the year. Ráno o víkendu mi útulnou atmosféru navozují reklamy na dětské hračky, které ve mně evokují předvánoční období z dětství, a prohlížení vánočních katalogů a zboží v obchodech si vyloženě užívám. Když se navíc vracím domů tmou třeba z večerní procházky, na kterou vycházíme ještě za světla, to světlo a teplo domova připomíná ty okamžiky, kdy vcházím do dveří a z trouby se line vůně cukroví. A ono to brzy přijde. S tou změnou času a tím, jak se brzy stmívá, jsou zkrátka z dálky slyšet rolničky...

Trochu mi ale chybí psaní halloweenských článků a všechny ty oslavné zpěvy kolem. Nejednou jsem v komentářích četla, že moje články vás náramně naladily na podzimní halloweenské období, za což jsem hrozně moc ráda. Dá se říct, že teď je to tu mrtvější, ale s Vánocemi to zkrátka nechci uspěchat a tak se budu snažit tuhle listopadovou díru vyplnit něčím jiným. Brzy ale přijde chvíle, kdy budu muset všechny ty dýně v pozadí a v záhlaví vyměnit za sněhové vločky, soby a stromečky. Také mám v plánu vyplnit zimní to do list, naplánujete si zimní aktivity se mnou?

Neděle oživlých mrtvol

5. listopadu 2017 v 19:48 | Lucirä

Moje sobotní rozpoložení bylo tak trochu k pláči. Chtělo se mi dělat spoustu věcí, abych svůj volný čas co nejvíce využila a užila si víkend, než zase skočím do pracovního chaosu, jenže... zároveň se mi nechtělo vůbec nic. Tuhle náladu vážně nemám ráda, přijdu si jako zombie, která se snaží zapadnout do běžného života a vůbec ji to nejde... pochopitelně. A nechtěla jsem dopadnout tak, že sebou plácnu na postel a budu čumět do blba, zatímco mi víkend utíká skrz prsty. Horší je, že jsem se včera nejednou při téhle činnosti přistihla.

Nevím, co to je za náladu, nepotkává mě zrovna často, ale když už ano, asi se v tu chvíli musím prostě k něčemu dokopat... a nebo se na to vydlábnout a prostě ji přečkat. Někdy je líp, jindy hůř, tak to prostě je. Energii jsem měla tak akorát na vypití kávy, během kterého jsem doufala, že mě to alespoň trochu nakopne. A i když se tak stalo, trvalo to maximálně hodinu. Včerejšek tedy probíhal nějak takhle: Šla bych koukat na film, ale nechce se mi jen tak ležet. Šla bych hrát simíky, ale nevím, jestli se mi chce. Šla bych něco kreslit, ale stejně bych to nedodělala. Šla bych péct, ale to je moc práce. V tu chvíli mi došlo, že s tímhle přístupem dojdu tak leda do umírací jámy.

Halloweenu odzvonilo

1. listopadu 2017 v 6:19 | Lucirä


Včerejší večer byl onen slavný Halloween, který tak láskyplně, až fanaticky opěvuji, a na který se vždycky chystám dva měsíce dopředu, jako na druhé (ale v pořadí vlastně první) Vánoce. Čím jen to je, že ten samotný 31. říjen už byl jen takovým dozvukem, ze kterého se strašidelná atmosféra vytrácela?
Nejspíš tím, že nejsem v Americe, že si nemůžu obléct masku a otevírat dveře koledníkům. Nebo také tím, že jsme ho řádně skupinově oslavily už o víkendu. A tím, že já jsem z něj celá pryč už od konce léta. A nebo tím, že vyšel na všední den?

Válečný Halloween v únoru, aneb Halloweenská sešlost 2017

31. října 2017 v 6:09 | Lucirä

Ta naše Halloweenská sešlost letos byla všechno, jen ne halloweenská. Zvláštní, únorová, předválečná. A z černé hodinky, která každý rok bývá součástí, se stal celý černý den. Nejen, že nám vítr vypl proud, ale zabránil holkám i návratu domů. To nic ale nemění na tom, že jsme si, alespoň z mého pohledu, svou vzájemnou přítomnost užily!
 
 

Reklama