Fotografie aneb zachyceno objektivem

Z lesa pátečního

Sobota v 21:48 | Lucirä
Nestíhám přidávat snímky z lesa, které se mi v posledních dnech doslova rozmnožily ve fotoaparátu. Nějak mě to zase popadlo; zachycovat tu nesmírnou krásu objektivem. A teď na podzim té krásy každým dnem přibývá. Tyhle jsou převážně z minulého pátka, 5. října. Jsou pořízeny v lese, který mám moc ráda a vždycky jsem měla, ale v poslední době jsem si ho oblíbila nějak o moc víc, než jak tomu bylo. Většinou jsem ty lesy dost střídala a když jsem šla v jeden den do jednoho, druhý den mě to táhlo do druhého. Ale teď mám období, že mě to táhne každý den sem. Je to zvláštní, ale nebráním se tomu. Třeba to má nějaký hlubší význam a důvod (a třeba taky ne).


Podzim je tu

23. září 2018 v 10:37 | Lucirä
... a kde jinde ho oficiálně přivítat, když ne v lese?


Mlžné lesy

14. září 2018 v 8:07 | Lucille
Návrat do podzimního mlžného lesa kdesi za Domažlicemi, kde jsme s Atheirou, Sovou a Saku vítaly podzim. Fotografie jsou pouze z mobilu, protože někdo zapomněl baterii do zrcadlovky položenou doma vedle nabíječky (jak se to může stát?), přesto se mi však líbí a chci je mít k dispozici na blogu.

Chtěla jsem je zveřejnit daleko dřív, ale bránil mi v tom nejprve výpadek domény a poté mi nešel na stolním počítači internet z důvodu příliš zežmoulaného kabelu, se kterým jsem pár dnů předtím nejspíš až příliš horlivě manipulovala při stěhování nábytku. Dnešek se zdá být ale tím ideálním dnem, protože u nás poprvé od té doby, co jsme se vrátily z Domažlic, pořádně prší a konečně to venku vypadá zase jako správný podzim!


Lesem v červnu

11. června 2018 v 20:56 | Lucirä

Nefotím už tak často, jako tomu bylo kdysi. Přesto fotografování je a vždycky bude mým oblíbeným zájmem, jistým druhem úniku z reality a způsobem vyjádření. Během každého zmáčknutí spouště si vybavuji okamžiky svých prvních dnů, kdy jsem fotila všechno, co se mi připletlo do cesty. Dnes už to tak není, dnes si důkladně vybírám, co si chci vyfotit. Přesto se nejvíce zdržuji u těch nejobyčejnějších maličkostí. Lístky, květy, kamínky. Mám pro ně zkrátka slabost. Nikdy jsem si ale nepořídila makro objektiv, o kterém jsem uvažovala od samého začátku. Možná jednou. A možná taky ne. Možná mi stačí se vyjadřovat takhle.

Barvy února

11. února 2018 v 18:13 | Lucirä
Kdyby měla únor vystihnout vaše fotografie, jen jedna jediná, která by to byla?

Tuhle jsem pořídila v neděli, bylo asi krátce po druhé hodině odpolední. Když nad tím tak přemýšlím, málem ani nevznikla. Šla jsem se projít a fotit cíleně, jen jsem netušila, co se stane objektem mého zájmu. Nic moc se totiž nenabízelo. Ale když člověk chce, vždycky si něco dokáže najít.

Ptáte se, proč si myslím, že vystihuje únorové dny? Je totiž stejně... nedokonalá. Na první pohled prázdná a nijaká, možná i trochu smutná? Ve mně ale při delším pozorování vyvolává zvláštní pocity. Takové, které nejsou na první pohled vůbec zřejmé. Jsou příjemné. Slunce, které vykouzlilo odlesk objektivu, mi připomíná jakési světlo naděje, svítání na lepší zítřky. Vidím v té fotce únorový chlad a šedé nebe, které k němu neodmyslitelně patří, ale zároveň i hřejivou předzvěst jara.

Málem nevznikla protože jsem procházela kolem a šla si vyfotit jednu hezkou břízku. Břízy mám totiž hrozně ráda, a tak jsem si šla jednu pohladit a načerpat trochu energie. Koutkem oka jsem narazila na tyhle suché lístky, skrze které procházelo slunce. Otočila jsem se k nim a už už jsem měla vykročeno, ale pak jsem si řekla ,,a nebo ne". Jako když přemýšlíte, zda se cestou na vlak stavit v obchodě, kolem kterého procházíte, nebo to nechat na jindy. Zastavíte se, rozmýšlíte se, nakonec uděláte krok tam, krok zpátky, chvilku vypadáte jak blázen a nakonec tam stejně vlezete. Tak nějak takhle to proběhlo. Jenže když jsem šla na věc, slunce mě oslnilo natolik, že jsem jen naslepo cvakla a pak si řekla, že aktuálně nemám dostatečnou trpělivost a cit na to pořizovat fotografie skrze žhnoucí slunce oslepující mé oči. Na to se prostě člověk musí cítit, znáte to. Mně se tím v tu chvíli zkrátka nechtělo zdržovat. Celá já.

Ale tahle jedna vznikla. I když jsem ji v dané chvíli neviděla skoro ani v hledáčku, natož pak na objektivu, a hned jsem hodila foťák zpět na krk a vydala se dál lesem, jsem za ní vlastně nesmírně ráda.


Fotíme se Štěpánem

27. prosince 2017 v 17:51 | Lucirä

Obrazně řečeno.

Mlha, východ slunce, čerstvý chladný vzduch. Mrazivé ranní procházky. Takové já nejradši. Zveřejním zde pár fotek z včerejší, svatoštěpánské brzské ranní procházky. Sice byly pořízeny skoro všechny za pochodu (a že my umíme chodit opravdu rychle), ale i tak se některé vyvedly a tu nádheru okamžiku zachytily.

Přišla zima?

3. prosince 2017 v 16:00 | Lucirä

Pár slíbených fotografií ze sobotního mrazivého dopoledne. Lesy, kterými kráčím každičký den, už z fotek nejspíš znáte. A tak se jednou pro změnu vydáme do ulic té naší vísky, ve které přebývám. Ať si moji milí čtenáři rozšíří obzory!

October mood

15. října 2017 v 12:02 | Lucirä


Září, devětadvacátého

5. října 2017 v 20:58 | Lucirä

Než se z prosluněného září vyklubal strašidelný říjen, stihla jsem vyfotit pár posledních okamžiků tohoto měsíce. Poslední zářijové paprsky slunce, poslední atmosféru babího léta. Prošla jsem se cestou do mého nejoblíbenějšího lesa a zastavila se na jedné kouzelné mýtince, která je hned vedle něj. Je lemována takovou krásnou, skoro pohádkovou mechovou cestičkou, na které roste spoustu nejedlých hub. Rozhodně tam toho k focení bylo spousty, ale měla jsem ten den docela naspěch, a tak jsem toho cvakla jen maličko. Ale nač toho mít spoustu, spokojím se i s málem a alespoň jsem tu hrstku fotek nafotila s velkou láskou. A navíc, není všem dnům konec!

Ze života hub

24. září 2017 v 19:41 | Lucirä
Vždycky si řeknu, že bych si mohla o víkendu trochu pospat. Jenže stejně to nikdy nevyjde. Nejen, že mě vzbudí kočky kroužící kolem postele v čele s ukňouraně mňoukajícím Poltergeistem, který mě prostě nutně potřebuje mít vzhůru, a Belličkou hrabající v kočkolitu, do kterého stejně nejde vykonávat žádnou potřebu. Prostě jen stojí vedle a hrabe. A když nehrabe, kvedlá s kličkou od kamen. Prostě padla pátá, takže se už musí vstávat. Ať se chce nebo ne. Vstávat a krmit! Jenže na kočky se vymlouvat nemůžu, já sama totiž vstávat chci. Najednou mi přijde škoda spát déle, protože ta vidina toho brzského rána, které si můžu vychutnat aniž bych pak musela klusat do práce, je prostě božská.

A tak jsem i včera vstala někdy o půl páté, prošla se se psem, vrátila se ke snídani, teplé kávě, čaji a blogu, a potom vyrazila opět ven do chladného rána (které už nebezpečně připomínalo prosinec!) s tím, že konečně jednou po dlouhé době vyrazím fotit. Nevěděla jsem co, nevěděla jsem kam. Ale když jsem se ocitla v lese, který je teď plný hub, řekla jsem si, že to je ono. Budu fotit houby.

Houby jsou stejně krásným darem přírody. Jsou tak fascinující a jedinečné, hrozně ráda si je prohlížím. A teď je sezóna, že je jich na každém kroku desítky, a co krok, to jiný druh. Vyfotila jsem jich jen pár, byla mi docela zima a Drago nemá rád prolejzání v lese, takže moc nespolupracovat a tak jsem ho nechtěla dlouho trápit. Ale sama bych se v lese po ránu bála, takže mě musel ochraňovat, Paštikář náš milovanej. A tak jsem fotila jen to, co bylo u cesty, a ze zvědavosti se šla podívat na své hříbkové místo, protože hřiby jsou hrozně hezké. Měla jsem štěstí, pět jich tam na mě čekalo, a tak jsem je vyfotila, sebrala a pelášila zase domů do vyhřátého pokoje.

Les máme hned za domem, takže to byla opravdu kratičká foto-výprava. Když jdeme houbařit, chodíme tímhle lesem mnohem, mnohem dál, ale většinou si neberu foťák, protože se mi na plete a je mi to nepohodlné, pokud nejdu cíleně jen fotit. Jsem vůbec zvláštní tvor, nenávidím, když mám moc plné ruce a někam jdu. Takže košík na houbaření je maximum, žádnou další věc bych nesnesla. Takže fotky pohádkově červených a tečkovaných muchomůrek nebo oranžových křemenáků nejspíš jen tak neseženu. Možná se příště překousnu a ten foťák hodím do batohu. Protože mě to focení hub moc bavilo a bylo by fajn mít těch druhů víc. Tak uvidíme, třeba to vyjde.


 
 

Reklama
Reklama