Fotografie aneb zachyceno objektivem

Ze života hub

Včera v 19:41 | Lucirä
Vždycky si řeknu, že bych si mohla o víkendu trochu pospat. Jenže stejně to nikdy nevyjde. Nejen, že mě vzbudí kočky kroužící kolem postele v čele s ukňouraně mňoukajícím Poltergeistem, který mě prostě nutně potřebuje mít vzhůru, a Belličkou hrabající v kočkolitu, do kterého stejně nejde vykonávat žádnou potřebu. Prostě jen stojí vedle a hrabe. A když nehrabe, kvedlá s kličkou od kamen. Prostě padla pátá, takže se už musí vstávat. Ať se chce nebo ne. Vstávat a krmit! Jenže na kočky se vymlouvat nemůžu, já sama totiž vstávat chci. Najednou mi přijde škoda spát déle, protože ta vidina toho brzského rána, které si můžu vychutnat aniž bych pak musela klusat do práce, je prostě božská.

A tak jsem i včera vstala někdy o půl páté, prošla se se psem, vrátila se ke snídani, teplé kávě, čaji a blogu, a potom vyrazila opět ven do chladného rána (které už nebezpečně připomínalo prosinec!) s tím, že konečně jednou po dlouhé době vyrazím fotit. Nevěděla jsem co, nevěděla jsem kam. Ale když jsem se ocitla v lese, který je teď plný hub, řekla jsem si, že to je ono. Budu fotit houby.

Houby jsou stejně krásným darem přírody. Jsou tak fascinující a jedinečné, hrozně ráda si je prohlížím. A teď je sezóna, že je jich na každém kroku desítky, a co krok, to jiný druh. Vyfotila jsem jich jen pár, byla mi docela zima a Drago nemá rád prolejzání v lese, takže moc nespolupracovat a tak jsem ho nechtěla dlouho trápit. Ale sama bych se v lese po ránu bála, takže mě musel ochraňovat, Paštikář náš milovanej. A tak jsem fotila jen to, co bylo u cesty, a ze zvědavosti se šla podívat na své hříbkové místo, protože hřiby jsou hrozně hezké. Měla jsem štěstí, pět jich tam na mě čekalo, a tak jsem je vyfotila, sebrala a pelášila zase domů do vyhřátého pokoje.

Les máme hned za domem, takže to byla opravdu kratičká foto-výprava. Když jdeme houbařit, chodíme tímhle lesem mnohem, mnohem dál, ale většinou si neberu foťák, protože se mi na plete a je mi to nepohodlné, pokud nejdu cíleně jen fotit. Jsem vůbec zvláštní tvor, nenávidím, když mám moc plné ruce a někam jdu. Takže košík na houbaření je maximum, žádnou další věc bych nesnesla. Takže fotky pohádkově červených a tečkovaných muchomůrek nebo oranžových křemenáků nejspíš jen tak neseženu. Možná se příště překousnu a ten foťák hodím do batohu. Protože mě to focení hub moc bavilo a bylo by fajn mít těch druhů víc. Tak uvidíme, třeba to vyjde.


Z rána slunečného

1. března 2017 v 18:59 | Lucille Daryl
Pondělí 27.2.

Ty pondělky bývají divné. Ačkoli se mi to stává málokdy, tentokrát se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Na ráno se těším i ve všední dny, je to moje oblíbená část dne a mám spoustu svých drobných rituálů, které si maximálně užívám za všech okolností. Ale poslední dobou jsem stále častěji v pondělí líná jako kočka. A tentokrát taky rozlámaná. Když už jsem se asi dvacet minut po zazvonění budíku z té postele vyhrabala, za chvilku jsem se do ní vracela znovu a zdřímla si ještě na hodinku, kterou jsem chtěla původně věnovat právě své ranní oblíbené rutině. Vstávala jsem tedy v šest, místo v půl páté, ale musím tedy říct, že to mělo něco do sebe. Rozlámaná jsem sice byla stále, utahaná taky, ale vstávat zase jednou po dlouhé době ve chvíli, kdy už je venku trochu vidět, bylo takové příjemné. Pohodlné a útulné. A hlavně hrozně nezvyklé.

Ta tma ráno už trvá totiž moc dlouho. Dříve jsem takhle brzy vůbec nevstávala, a když jsem pak začala, hrozně mě to bavilo. Vzbudím se a je dobré dvě, tři hodiny ještě tma jak v pytli. Takhle před jarem mám naopak ráda, když vstanu a venku už se to začíná probouzet také, a ti milí ptáčci nezpívají do té černočerné tmy, ale do vycházejícího sluníčka - které, bohužel, do mého okna vůbec nesvítí, neboť ho mám na západ, což mě mrzí, ale i tak tu atmosféru zachycuji. Dnes navíc bylo osvícené celé okolí, a tak mě to sluníčko ven doslova vytáhlo. Sice jsem zrovna neměla času nazbyt, ale i tak jsem vzala foťák v naději, že konečně ulovím nějaké pěkné fotky východu slunce, ať si ten krásný návrat jara zvěčním. Už dlouho jsem totiž nic nefotila. Kromě foťáku jsem samozřejmě vzala i našeho Draga a mohli jsme jít. Docela to ještě mrazilo, ale paprsky slunce začaly brzy velmi příjemně hřát. Dragovi se samozřejmě nechtělo čekat na každém rohu, až si všechno blejsknu, tak pelášil napřed a já se ho vždycky snažila dohnat, což mě zahřálo ještě víc. No a pak mi utekl za mrtvou srnkou a mě už vážně tlačil čas, neboť jsem neměla ještě nic připraveného do práce, a tak jsme zbytek procházky klusali, abych stíhala.

Fotky jsou cvaknuté opravdu narychlo, kolikrát dokonce naslepo, zkrátka nebyl čas vystávat a dotáhnout každý snímek k dokonalosti, ale mně to jako památka na tyhle krásný ranní předjarní procházky bohatě stačí. Tohle ráno bylo obzvlášť slunečné a kouzelné a vzhledem k tomu nádhernému slunci by byla škoda je nezveřejnit, když už existují.


Walking in a winter wonderland

3. ledna 2017 v 15:46 | Lucille Daryl

Pamatujete si, jak Jessie v jedné epizodě vzpomínala, jak jako malá tancovala ve sněhových vločkách, zpívala si u toho "sníh, sníh, já ho tak miluju" a poté jí mamka připravila jídlo ze sněhu, jako třeba sněhový pudink? Ne? Že se divím, to jen já mám pamatováka na takové kraviny. Pro ty, kteří přemýšlí, co to tu sakra píšu za nesmysly, řeč je o Pokémonech a jedné sněhové epizodě.

Z mrazivé procházky

10. prosince 2016 v 10:36 | Lucille Daryl

Zítra to bude týden od té kouzelně mrazivé procházky, o které jsem vám už básnila v jednom z předchozích deníčkových článků. Rovněž jsem slíbila, že zveřejním nějaké fotky. Sice to není taková nádhera, jako když to člověk vidí na vlastní oči, ale něco málo se mi zachytit podařilo.

Miluju tuhle mrazivou atmosféru a mrzí mě, že teď to venku vypadá spíš jako začátek jara. Ale však ono zase začne mrznout! Zatím si tu atmosféru udržím alespoň na blogu pomocí těchto fotografií.

It's beginning to look a lot like winter

23. listopadu 2016 v 9:24 | Lucille Daryl

Na Vánoce je přeci jen ještě trošku brzy, ale zima k nám už téměř dorazila. Venku je teď sice teplo, ale před týdnem, když jsem začínala psát tento článek, který jsem nakonec kvůli nedostatku času nestihla zveřejnit, mrzlo tak, že jsem nebyla schopna vylézt ven bez rukavic, kulichu a šály. Tohle počasí miluju. A rozhodně mu dávám teď ke konci listopadu přednost, než tomu relativnímu teplu, které tam je právě teď. A nejkrásnější na tom všem jsou ta mlhavá rána, kdy se namrzlá příroda třpytí ve svitu posledních slunečních paprsků. Je to taková neuvěřitelná nádhera, jít se projít do lesa a všímat si všech těch drobných detailů a radovat se z nich. Chodit po té zmrzlé křupavé trávě a nasát čerstvý mrazivý vzduch... ach!

Cítit podzim

16. října 2016 v 19:40 | Lucille Daryl
Podzimní dny jsou různé. Někdy prší, ale i přesto je atmosféra venku naplněna radostí. Některé deštivé dny jsou naopak už od rána plné chmur a depresivních myšlenek. Jeden den může podzimní slunce být hřejivé a příjemně prosvítá skrze listy stromů do okna vašeho pokoje, a vy máte hned chuť vyběhnout ven a jít si ho naplno užít. Jindy i ten sluneční svit může působit smutně a prázdně. Některé suché a studené dny jsou plné čestvého mrazivého vzduchu a vy si užíváte ten pocit, že se můžete zachumlat do pletené šály a s nadšením sledovat každý lístek, který spadne ze stromu. Jindy ten ochlazující podzimní vánek vnímáte jako nepříjemný a už se nemůžete dočkat toho, až si doma zalezete do křesla s hrnkem čaje.

A všechno je to jen o tom, co se zrovna odehrává ve Vaší hlavě. O tom, s jakou náladou jste se ten den probudili a o tom, jaké plány a myšlenky nosíte v hlavě. Krásný je totiž každý den.

Pokud máte v plánu něco příjemného, například se dopoledne chystáte do města, kde se sejdete s kamarádkou, nebo máte schůzku s přítelem, i ten jindy ošklivý a studený den se stane dnem krásným hned od začátku. Jestliže víte, že vás čeká jen jízda do práce, celodenní směna a poté nudná cesta domů, i z krásného slunečního podzimního dne se stane den plný chmur. A jak má potom dopadnout den, kdy je od rána mokro a všechno venku působí tak smutně?

A přitom to je jen o tom, najít si i na tom dni, kdy vás čeká více nepříjemného, než příjemného, nějaké malé rozptýlení. Něco, na co se můžete těšit. Třeba že si po práci koupíte nějakou maličkost. Nebo že se alespoň na hodinku domluvíte s někým blízkým. A nebo prostě vypnout a i přes nepříjemností myslet pozitivně a věřit, že ten den rychle uteče a další bude lepší. A nebo vnímat ty maličkosti kolem. Ty lístky, ty barvy, tu vůni, ten čerstvý vzduch. Někdy je to zatraceně těžké, a přitom je tu všude tolik krásy. Obzvlášť teď, na podzim.


Halloween na Monster High

23. října 2015 v 19:50 | Lucille Daryl
Halloween se blíží a my si ho řádně užíváme i s mými Monsterkami. A aby na to měly slečny nějakou vzpomínku, rozhodla jsem se každé z nich nafotit jednu fotku s Halloweenskou tématikou. Už je mám v počítači delší dobu a stále jsem se nedostala k tomu je dát na blog. A už do mě šijí, ať se tu s tím pochlubím, že jsou zvědavé na ohlasy. Takže se nebojte napsat, čí fotka se vám líbí nejvíc!

Za zmínku ovšem stojí to, že dnes se mi nečekaně rozrostla rodinka. Přítel mi totiž daroval Castu. Původně měla být prý dárkem k narozeninám, ale věděl, jak jsem ji vždycky chtěla na halloween a dokonce ani do toho to nevydržel, protože zítra máme tu mini-sešlost, takže mi ji dal už dnes. Je kouzelná, naprosto kouzelná! A vážně vyšší než ostatní panenky. Ale protože jsem se dneska téměř ještě nezastavila a tenhle článek mám rozepsaný od samého rána, nebyl čas ji vyfotit a doplnit tak tuto halloweenskou sérii fotek i její fotkou. Pekla jsem něco málo na zítra a dlabali jsme dýně, tak jsem ji vyfotila alespoň u nich. Ale tuhle čarodějku si vezmu do parády ještě zvlášť a do 31.října se tu objeví nějaké tématické fotky, jelikož jí to u dýní a dalších halloweenských předmětů sluší nejvíc ze všech. Ta kombinace barev, je prostě úžasná. Jsem tak šťastná! Dnešní den je naprosto parádní a už se nemůžu dočkat zítřka. Tak jdeme na to!



Klaun v lese

21. září 2015 v 8:46 | Lucille Daryl
Klauni. Všichni je známe. Jsou barevní a mají bavit děti. V současné době je ale vídáme převážně v hororových snímcích, protože snad téměř každý mi dá za pravdu, že dokáží být neuvěřitelně děsiví. Což dokazuje i Coulrofobie, neboli strach právě z těchto roztomilých neškodných klaunů.. Nebo že by nebyli tak neškodní? A co by asi dělal člověk trpící touto fóbií, kdyby narazil na klauna na procházce v lese, kudy chodí každý den?


MH - Be my little rock'n'roll queen

22. února 2015 v 13:33 | Luci Lestrange
Operetta je moje nejoblíbenější postava a první panenka. Nejen, že se mi líbí rockabilly styl, do kterého se ona stylizuje, ale taky zbožňuji její charakter. Je sebejistá, jedná sama za sebe a miluje hudbu. Je to moje malá potetovaná rockerka a já jsem si nemohla pomoct a musela ji konečně zase nafotit, protože její první fotky se mi zrovna nepovedly. Ona je prostě strašně kouzelná a elegantní a nemůžu se dočkat, až si ji pořídím v dalších kolekcích, už teď mám na pět z nich zálusk.


MH - Cold touch

18. února 2015 v 17:01 | Luci Lestrange
Moje ledová kráska Abbey Bominable mi už taky zapózovala a vyklubala se z ní vážně parádní modelka. Docela by se mi hodilo, aby ještě alespoň na jeden den nasněžilo, protože venku na sněhu by s ní byly vskutku nádherné fotky, ale i tak jsem si docela pohrála. Hrozně mě to baví, hledat vhodné doplňky a zajímavé pózy. A protože jsem teď nemocná a nudím se doma, určitě brzy nafotím něco dalšího.


 
 

Reklama