Kočičí deníčky

Kočičí deníčky #13

23. března 2018 v 6:24 | Lucirä

Milí Humani,
chci se vám svěřit se zážitkem, který se mi stal minulý týden.

Náš Human byl skoro každé ráno doma a neodcházel brzy a když odešel, zase se po chvíli vrátil. Měla jsem z toho radost. Během jednoho z těch dnů jsem si takhle pokojně spala ve své krabici u kamen, tak, jak to mám ve zvyku. Zrovna jsem si nechávala zdát sen o uzené makrelce, když v tom mě vzbudil divný pohled. Jako by mě zavalil něčí stín a zíral na mě!
Mžourla jsem jedním okem a opravdu mě někdo pozoroval. Chlupáč Poltr! ,,Co chceš, Poltre? Proč na mě tak civíš, když spím? To se nedělá!" řekla jsem v rozespalosti a víčka mi únavou zase spadla (předtím jsem totiž jedla, tak jsem byla hodně utahaná).
Poltr neřekl jediného slova. Prostě stál a zíral. Když v tom najednou vkročil předními tlapkami do mé krabice. Opět beze slov - jen na mě divně čuměl! A pak to přišlo. Prostě sebou fláknul a rozvalil se - přímo na mě!!! Zůstala jsem uvězněná pod jeho huňatou srstí a on se rozvalil jako pán, kterýmu to tam všecko patří. Byla jsem v šoku! Ne že by si pomalu a opatrně lehnul třeba na volné místečko vedle mě nebo mě požádal o posunutí - prostě v jednu chvíli stál a v tu druhou byl rozpláclej v mojí krabici na mém (v tu chvíli bezradném) drobném tělíčku!
Vymanila jsem se z pod jeho těžké váhy, vylezla z krabice a sedla si smutně vedle. Tlapkou jsem do něj ťukala a ptala se, proč to udělal, ale neřekl nic a šel spát, rozvalenej jak linecký těsto. Pořád tomu nerozumím, tohle se přece nedělá, ne??
Naštěstí zakročila Humanka. Vyndala ho pryč a mě pobídla, abych šla zpátky. Tak jsem šla a nechala se politovat. Pár hodin na to se tu objevila ještě jedna krabice, ale nekartonová, ty já nemusím. A ani ten hňup do ní nechodí. Tak hlavně, že mě zalehl.

Kočičí deníčky #12

9. března 2018 v 9:35 | Lucirä
Ahoj humani!

Tenhle článek píšu za Poltříka. Já sama totiž nic extra na srdci nemám a on neumí psát. Vlastně ani mluvit. Věčně kouká jako sůva z nudlí a kocouři za oknem si z něj dělají srandu, že na něm někdo prováděl lobotomii. Je těžký mít tak retardovanýho bratra, ale zastávám se ho. Šikanovat ho můžu totiž jenom já, hihihi!
Ale zpátky k játru věci. Jak jsem řekla, já na srdci nic moc nemám, krom toho, že mi přestalo chutnat Kosmický jídlo. Vím, že jsem ho chválila, ale už mě prostě nebaví. To se tak stane ze dne na den. Jeden den mě baví pelech a další den ho nenávidím. Takhle to prostě je, smiřte se s tím. Za to Poltergeist by vám něco rád řekl a tak mi telepaticky přenáší to, co mám psát.
Takhle se my kočky dorozumíváme. Tedy alespoň většinou. Občas na sebe i mňoukáme, prskáme, syčíme anebo mluvíme démonštinou. To je taková ta řeč hlubokým hlasem, který nezní jako náš. Ten vás děsí, co? Haha, měl by... Kdybyste jen věděli (smajlík s rohy a ďábelským úsměvem).

Kočičí deníčky #11

10. února 2018 v 8:01 | Lucirä

Milí humani! Dlouho jsme se neozvali. Zajímá vás vůbec, jak se vlastně máme? Naposledy jsem se vám ozvala v loňském roce - před Vánocemi na konci listopadu. Ten čas ale letí! Vánoce jsme si hrozně moc užili, ale to jste mohli vidět tady. Bylo to všechno hrozně prima, Human s námi často koukal na pohádky, trávil s námi dost času i v době, kdy jinak odchází z domu a dostali jsme plno dárků. Včetně jednoho myšového rejska, který se přestal pohybovat skoro dřív, než začal. A poslední den v roce jsem neslyšela ani tolik petard, abych se musela krčit v rohu. Rok tedy skončil moc hezky a stejně tak začal i ten další! Jen škoda toho rejska, už je to docela doba a pořád je mi po něm smutno. Něco vám o něm povím.

Kočičí deníčky #10

27. listopadu 2017 v 14:18 | Lucirä

Advent není jen záležitostí Humanů!

Kočičí deníčky #9

24. října 2017 v 19:32 | Lucirä

Náš Human má hrozně rád podzim. A je to na něm vidět. Takže my ho máme rádi s ním a sdílíme tu radost. Hodně otevírá hořící vrátka, vždycky do nich něco hodí a ono to pak za tím sklem hoří ještě víc. A máme doma hrozně příjemný teplo. Takže pak ležíme přímo před ním a vyhříváme si kožíšky. Já tedy o něco víc, protože ty kamna jsou víc moje než Poltříka, takže ho tam moc nepouštím. Ale taky jsem si oblíbila Humanův župan, takže když ho zrovna nemá na sobě a já ho vidím v posteli jen tak ležet, jdu se stočit na něj. To pak má Poltr možnost jít si lehnout před kamna na mou stoličku nebo na můj koberec. O víkendu to ale přehnal, tak jsme půl dne leželi naplácnutý na lině, aby to alespoň trochu chladilo. A z okna šel příjemnej vzduch. Voněl podzimem, říkal Human.

Kočičí deníčky #8

9. října 2017 v 8:46 | Lucirä
Human nás zas votravoval s tím svým černým cvakajícím Kanónem, nebo jak tomu říká! Jó, to když takhle spím u ohnivých vrátek, na Humanově obřím pelechu nebo prostě se prostě rozvaluju a kutenkuju u toho (to jako že se roztomile kroutím a natáčím), tak to chápu, že hned bere Kanón do ruky a začne cvakat! Jsem prostě hezká kočka. Jenomže jemu občas hrozně hrábne a dělá věci, který nejdou pochopit! Tak třeba v neděli ráno.

Byla tma, tak rozsvítil naší sbírku panenek, lampičku a ohýnky ve skleničkách. Jenomže pak mi vzal deku, na který spím u hořících vrátek (nebo odborně U KAMEN - ale to nerada používám, protože venkovní kočky se vytahujou, že nějaký kameny mají taky, a že jich mají celou hromadu) a přikryl s ní Poltrovo škrabadlo. Pak tam začal nosit větve a rozsvěcet nějaký koule. To by ještě šlo, docela mě baví, jak to svítí, a větvičky já ráda mazlím. Jenomže potom tam přidal nějakýho gigantickýho osminožce, kterej je tak velkej, že nahání strach a nejde zamordovat jako ostatní osminožci, co se tu občas objeví. Já se ho teda nebojím tolik, ale Poltr hrozně, když s ním Human pohne. To je pak bžunda, jak ještě víc napufne a utíká! No ale to není vše. Human tam ještě dal nějaký další oranžový koule, ale velký, se stopkama. Do takový nádobky. Ty mě docela bavily, trčely z nich stonky, který šly mazlit. Jenomže vrcholem toho všeho byl plastovej havran. Chápete to! Havran a ještě k tomu plastovej!

Nehcápu, co to jako bylo, ale Human nás tam začal strkat. Vždycky mě tam dal a já odešla a on mě tam dal znova. Ale proč, sakra?? Nedokážu to pochopit. Potom tam začal sypat granule. Poltergeist je šel hned sníst. A když jsem je šla sníst já, tak mě Human začal zase brát a divně otáčet, tak já už nevím, co po mně chtěl, tak jsem se na něj naprdla a odešla pryč. Takovouhle šaškárnu. Tak ty granule byly asi pro toho plastovýho havrana? Ale copak Human neví že plastoví havrani nepotřebují granule??

No a potom u celý tý šaškárny začal cvakat tím Kanónem. To taky nevím proč, podle mě to byla celý nějaká past!


Kočičí deníčky #7

20. září 2017 v 20:19 | Lucirä

Humani! Tentokrát tu mám extra dávku roztomilosti pro všechny! A to zcela zdarma. V podobě našich fotek, který jsem našla u našeho Humana v počítači. Konkrétně se jedná o levou část první úvodní fotky a pak o pátou, sedmou, osmou a devátou fotku. Jo a pravou část poslední bych taky mohla započítat.


Náš Human by snad nikdy nezačal topit. Ale když nebyl doma, bůh vyslyšel moje kvedlání s kličkou od kamen, vložila se do toho Babka a za chvíli to v nich svítilo a hřálo. A tak jsem zahájila letošní topící sezónu a oficiální povalování před kamny! Human mi tam po příjezdu dal dokonce i můj oblíbený polštářek, který jsem hrozně dlouho neměla, protože mi ho Human z neznámých důvodů vzal a pověsil na balkón. Konečně jsme se zase setkali. Jen už tam nemám tu svou vrstvu chlupů, která tam byla předtím. Nevím proč... Asi se Humanovi na něco hodila, a tak mi ji vzal. Měl mi říct, dala bych mu jinou.

Kočičí deníčky #6

3. září 2017 v 12:45 | Lucirä

Aneb jak jsem rejsky honila!

Kočičí deníčky #5

17. června 2017 v 9:24 | Lucirä
Ahojky humani! Dlouho jsme se neozvali. Naposledy to bylo krátce po našich narozeninách. Ale to bylo ještě před tím, než jsme dostali náš hlavní společný dárek. Náš Human už vám o tom asi psal, ale já tomu prostě stále nemůžu uvěřit... Dostali jsme ten nejhezčí dárek vůbec. NOVOU KRABICI OD ŠKRABADLA!

Je hrozně velká, temná a krásně se do ní vejdu, což se moc nestává. Mimo to si o ní brousím drápky a když se mi chce, tak ji i cupuju. Já hrozně ráda cupuju karton, je to můj koníček. A víte, co je ještě lepší, než samotná krabice? Ta skutečnost, že Polter si ji vůbec nevšímá, takže je jenom moje!

No a taky jsme dostali šedivý velký škrabadlo, ale o tom už Human asi psal. Já do něj zkoušela vlézt ale nevešla jsem se, tak jsem se naštvala. Ale do tý budky by se nevešel nikdo. I Polter se v ní zasekl. Tak ji náš Human rozstřihl. Ale stejně do ní nechodíme. To škrabadlo je zvláštní. Polter do něj chodí víc, než já, jeho docela baví. Já využívám jen tu obrovskou plochu nahoře. Vidím z ní dobře všude po pokoji a taky Humanovi do počítače. Ale na moje první škrabadlo u okna nemá, to mám nejradši.

Ale tenhle článek píšeme z jednoho prostýho důvodu. Polter na to škrabadlo s Humanem natočil něco jako video recenzi z jeho pohledu, tak tady je. Doufám, že brzy natočí i něco se mnou. Tak zase někdy příště, pa!



Kočičí deníčky #4

23. května 2017 v 5:58 | Lucirä

Human se minulé úterý choval zvláštně. Všimla jsem si, že to jednou za čas dělá. Já chodím kolem, že mám hlad, a on něco připravuje na stole a potom mi podá jídlo s nějakými hořícími špejlemi a běhá kolem mě s tou černou věcí, která cvaká a fotí. A potom fotí mě, pořád a pořád dokola. Nakonec uhasí ty hořící špejle a normálně mi to jídlo dá. A potom mi dá ještě spoustu dalších věcí. Většinou hračky a různý kapsičky, konzervy nebo mlsky. Letos mi dal nějaký barevný konzervy. A to byste nevěřeli, jak jsou hrozně dobrý!
Nejdřív jsem to vůbec nechápala, krmí mě každej den a nikdy mi to jídlo nezapaluje a ani mě u toho nefotí.. No ale potom mi to došlo! JÁ MÁM NAROZENINY! Tedy měla jsem, minulé úterý. To je den, který oslavuje mou přítomnost a osobnost, nebo tak něco. Prý jsem tu už šest let. Já bych to asi bez Humana ani nevěděla, protože je obtížný to spočítat. Ani nevím, kolik je Humanovi.
 
 

Reklama
Reklama