Ze života

Příběh z vlaku

25. listopadu 2017 v 6:03 | Lucirä
Odcházím tak z práce, je přesně 14:00. Na nádraží to rychlejší chůzí trvá jedenáct minut a jede mi to ve 14:19. Mám tedy osm minut k dobru. Příležitost zaplout do dveří Zdravé výživy, která je po cestě.
Zapluji, rychle nakoupím a klusám na vlak. Koupím si jízdenku, honem rychle nastupuji a procházím naším malým vláčkem, který je skoro celý obsazený školáky, kteří se vrací domů. Je tedy úplně jedno, kam si sednu - tak jako tak, místa u okýnek jsou obsazené, a já budu trčet do uličky.
Přišla jsem navíc jen tak tak, takže jsem se zastavila přesně uprostřed, mrkla doleva na neznámého člověka, aniž bych si pořádně uvědomila, zda mluvím s někým mladším či starším, natož pak, abych řešila pohlaví. ,,Můžu?" vyhrkla jsem ze sebe. Náhodného cestujícího jsem si prohlédla právě až po tom, co jsem se zeptala. Jindy si pečlivě vybírám, abych si nesedla k někomu nevhodnému (nevhodný znamená třeba smrdutý, úchylně se tvářící anebo někdo se zlýma vočima), ale ve spěchu to mám trochu zpřeházené.

Byl to kluk. Zcela viditelně mladší, než já, docela o dost. Mohlo mu být tak čtrnáct nebo patnáct. Což je rozdíl... pfff... osmi let? A osm je skoro deset (sakra, to zní už celkem morbidně). Nevím ale, zda to bylo viditelné i pro něj. Protože si mě sjel pohledem od shora dolů, naprosto úchylně se usmál, nejdříve se nesměle podíval do strany, zpět na mě a zase do strany, až nakonec odhodlaně odpověděl "Jasně". To "Jasně" bylo tak sebevědomé, až jsem se zalekla a chvíli myslela, že se otočím a budu pokračovat vlakem dál. Chvíli jsem i přemýšlela, jestli jsem se opravdu zeptala jen na to, zda si tam můžu sednout, nebo jestli jsem ho náhodou nějakým omylem nepozvala na rande.

Sebrat se a odejít od člověka ve vlaku, který vám právě sdělí, že místo vedle něj je volné, by bylo trochu divné. A stačilo, že divný byl ten kluk. Tedy, moje měřítko divnosti je samo o sobě poněkud divné, ale tohle nebyl ten obyčejný puberťák, jehož přítomnost i vtípky se dají ignorovat. Něco mi na něm vážně nehrálo. Připomínal mi trochu jednoho našeho příbuzného, který je regulérní magor (jakože fakt, opravdický blázen), to na těch lidech prostě poznáte, pokud jste vůči druhým trochu vnímavější. No ale stejně jsem si sedla.

Seděla jsem, hrabala jsem v peněžence, v batohu, v mobilu... vyhlížela jsem průvodčího, sledovala lidi z okna. Zkrátka jsem si hlavu vykrucovala na druhou stranu, jen abych se na něj nemusela dívat. Jenomže on mě sledoval celou tu dobu. A culil se. Periférně jsem vnímala nějaké jeho prazvláštní grimasy, co se podobaly jakýmsi milostným námluvám tvorům zvířecí říše. Hotové pářící tanečky! Lidi, neumíte si ani představit, jak trapně jsem se cítila! Hlavou se mi honilo jen "hlavně se na něj prosímtě nekoukej, ne, ne, nesmíš se na něj podívat", zatímco on mi nepřetržitě věnoval své rádoby svůdné pohledy, které hladově volaly něco ve stylu "podívej se na mě, bejby, chci bejt jen tvůj!" PO-MOC.

BRRRRR! Jakmile jsem se blížila ke své rodné vsi, vyběhla jsem s báglem ze sedačky a při zavírání dveří jsem se po něm přece jen ohlédla. Jeho pohled se ale najednou změnil. Zapichoval mě stále, ale v těch očích bylo zklamání a nepopsatelná zloba. Asi jsem se ho dotkla.

Já snad na starý kolena budu lamačky klučičích srdcí. Hustý.

Blogové útočiště

20. října 2017 v 18:27 | Lucirä
Blog. Internetová stránka, na kterou si
můžete psát co se vám zachce. Od článků informativních, přes své zážitky, fotografie a jinou tvorbu. Můj blog je pro mě něco jako druhý domov. Místo, kam se vždycky velmi těším. Místo, na které se ráda vracím. Místo, které má pomáhá zachytit všechny mé krásné vzpomínky a okamžiky.

Jestli máte pocit, že se to tu poslední dny hemží články a že moje aktivita vzrůstá, pak to není jen pocit, ale skutečnost. Kolikrát mám v rozepsaných připraveno spoustu článků a už si i přijdu hloupě, jak sem házím jeden za druhým. Stíhá to vůbec někdo číst? Nemyslí si o mně někdo, že celé dny jen sedím u počítače? Neměla bych zpomalit...?

Jenže pak si řeknu, proč nedělat to, co mě baví?

Podzim, období změn

17. října 2017 v 19:43 | Lucirä

Nejspíš to nebude poprvé, co píšu, že změny jsou v životě potřeba. Jen ne vždy je lehké si to uvědomit, přiznat a dát té změně šanci. Pustit ji dál, ať koná, jak uzná sama za vhodné.

(Pátek) 13. října

12. října 2017 v 16:02 | Lucirä

Říjen je hrůzostrašný sám o sobě. Vznáší se nad ním duch Halloweenu, jeho ponurá a tajemná atmosféra, kouzla a čáry... Ale co když se k němu přidá ještě pátek 13.? Přesně to nás totiž čeká zítra.

A kde vlastně vznikla pověra, že je pátek třináctého nešťastným dnem?

Podzimní TO DO LIST

23. září 2017 v 16:28 | Lucirä


Hrozně ráda plánuji. Sice nerada přímo, ale jak se jedná o nepřímé plány, dokážu se v nich vyžít. Budeme tomu říkat náčrt. Hrubá představa toho, co bych ráda podnikla. Jak už v době blízké, například příští víkend, týden, nebo zkrátka v určitém měsíci či období, ale i ve vzdálenější budoucnosti. Zkrátka co bych jednou třeba mohla podniknout za život. Za rok, za dva, za deset.

No a teď tu máme podzim, který je mým velmi oblíbeným obdobím a na který mám vždycky hromadu drobných plánů. Přijde mi, že tohle období začíná přinášet nejhezčí příležitosti. Zima je pro mě pak takovou velkou královnou všeho, kdy prostě ty události v životě vrcholí a vůbec to na mě působí jako nejšťastnější období. Přechod do jara bývá takový zvláštní - do dnes nevím, co si o něm myslet. Leden a únor na mě vždycky působily tak nějak prázdně, mrtvě, až depresivně. Nejspíš je to jen v mé hlavě, a tak jsem se rozhodla, že z toho přestanu vinit dva měsíce v roce a radši se zaměřím na to, abych si je příště co nejvíce užila. No a pak je jaro, jehož první dny mám moc ráda, ale do toho konce léta mi to celé přijde takové nijaké a rutinní. Zkrátka se toho nejvíc začíná dít právě teď.

Nevšednost všedních dnů

18. května 2017 v 14:43 | Lucirä
V poslední době jsem si všimla jedné věci, která mě hrozně mrzí. Spousta lidí žije jen o víkendu. V týdnu mají práci nebo školu (zkrátka většinou stereotypní povinnosti) a kvůli tomu zahazují každičký všední den, jako by byl něčím méněcenným. A pak opravdu je. Ale jen kvůli vám a vašemu přístupu.

Svatá seriálová trojice, aneb mé guilty pleasure

10. května 2017 v 19:45 | Lucirä

Guilty Pleasure...To je něco, co máme rádi, ale tak trochu se za to stydíme a nepříliš se tím chlubíme. Ale já jsem se rozhodla se pochlubit a trochu se o tom rozepsat.

Nejsem moc seriálový typ, spíše filmový. Jak už jistě víte, miluji třeba horory. Nebo tvorbu Tima Burtona. Ujíždím na Batmanovi. Ráda mrknu na fantasy a sci-fi filmy, hltám dokumenty o mimozemšťanech a nadpřirozenu. To je zkrátka to moje. Ze seriálů jsem pak propadla akorát Supernatural a ke konci loňského roku také Stranger Things. To je to, co o mně ví každý, neboť jsou to ty věci, které mám skutečně moc ráda a ráda se jimi i chlubím. Ráda si vezmu tašku s logem Batmana nebo tričko s nápisem ze SPN (a ještě se u toho cítím hrozně cool, znáte to?).

Pak jsou tu ty věci, na kterých ujíždím poněkud tajnější formou, a moc se tím nikde nechlubím. A rozhodně bych si je nevzala na triko. Dá se říct, že mám takovou seriálovou svatou trojici, na kterou zkrátka nedám dopustit, ale kterou nezmíním, když se mě někdo zeptá na můj oblíbený film nebo seriál. Protože já mám přece ráda horory, tak nemůžu říct, že mě hrozně baví taková krávovina jako je..

IIFYM - recept na vysněnou postavu, nebo na zblbnutí?

3. května 2017 v 6:46 | Lucirä

V dnešním světě je to na každém rohu dieta. Proteinová, paleo, nízkotučná... Všechno jsou to víceméně extrémy, kdy vynecháte určité potraviny a upřednostňujete jiné. Jednoduše řečeno, je to něco, kvůli čemu musíte neustále přemýšlet, nenecháte odpočinout svou mysl, naprosto ignorujete signály svého těla a mimo jiné to je také zaručený recept na zblbnutí.

Jsou věci, které člověk ví. Že vykoupané hranolky v oleji jsou špatné, že dochucovadla a konzervanty obsažené v polotovarech a sladkostech obsahují látky nebezpečné pro tělo. Ty, kteří si sami sebe a svého života natolik váží, nemusí nikdo přesvědčovat o tom, které potraviny by se v jejich jídelníčku vyskytovat neměly (nebo jen zřídka), a které naopak ano. Prostě si k tomu dospějí a najdou cestu sami. Pokud člověk chce, nic není nemožné. Ti lhostejnější vůči svému zdraví dávají přednost svým nezvladatelným chutím. :-) Nesoudím nikoho, každý si musí zvolit svou cestu a já nikomu nebudu vnucovat tu, o které si sama myslím, že je správná.

Jenže v poslední době se rozmohla jedna věc. Lehce jsem se o tom zmínila už v mém článku Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem, a ráda bych se tomuto tématu věnovala ještě chviličku a podrobněji. A to je počítání makroživin, neboli nový stravovací styl, který se stal trendem. Jmenuje se...

IIFYM

neboli

If It Fit Your Macros

zkrátka a zjednodušeně: Jestliže to zapadá do vašich maker (tak to sežer, a no a co, že jsou to čipsy s glutamanem!)
Tohle stravování se rozmohlo především u žen, které se rozhodly posilovat, nabírat svalstvo, schazovat množství tuku a třeba i závodit v bikini fitness. A já chci říct své poznatky, zkušenosti a důvod, proč si myslím, že je tohle stravování jedna velká blbost, která vám doslova vezme život.

Nejrychleji se rodí strach?

19. dubna 2017 v 13:09 | Lucirä
Původně jsem o tomto incidentu, který vylíčila už má sestra na svém blogu, psát vůbec nechtěla. Nicméně ve mně zanechal příliš mnoho, než abych se k němu nevyjádřila i já sama.

O velikonoční neděli jsme já, mamka s Dragem a sestra s Larou šly na procházku . Jako každý jiný den. Vyrazily jsme do míst, kam chodíme prakticky denně, a to nejen společně, ale i každá zvlášť. Často tam chodím ráno ještě před prací, jen s Dragem. Občas se tomu staroušovi ale ještě nechce z pelechu, tak jdu sama. Úplně sama. Když jdeme od nás, je to podél lesa a louky, přes koleje, po poli a do dlouhého chráněného lesa, ve kterém teče potok. Dá se jít vnitřkem lesa, nebo přejít lávku na druhou stranu za les. Tam se ocitneme na krásné louce, která je určena především pro koně. Z druhé strany je také les, na kopci. Louka je tedy mezi dvěma lesy. Když jdeme spolu, přejdeme v našem oblíbeném lese s potokem lávku a jdeme až na kopec. Ocitneme se na silnici, kousek jdeme po ní a potom běžíme z toho druhého lesa na kopci. Psi to milují. A já taky! Doběhneme až dolů a jsme zase na louce, po které se vracíme zpět do lesa s potokem, jen z druhé strany, kde je také lávka. Tam většinou koupeme psy. Když jdu sama, procházím rovnou les jeho vnitřní stezkou, nebo jdu podél něj po louce. Vím, zní to dost zmateně a nejspíš si to budete muset přečíst alespoň dvakrát, abyste měli alespoň minimální představu. Mně nikdy nešlo popisovat cestu. Jsem ale hrozně kreativní, a tak jsem vám pro představu připravila mapku.

A taky mám tendenci odlehčovat články s vážnějším tématem.

SEKÁČOVÁ SOCKA?

17. dubna 2017 v 10:08 | Lucirä

Na sekáče existuje spousta názorů. Buď jsou tu tací, kteří na ně shlížejí pohrdavě a nikdy by do takového obchodu nevlezli, protože je to přece pro socky, nosit oblečení po někom jiném - kor když ani nevíme, od koho vlastně je. Pak je tu skupina lidí, která by takové oblečení klidně nosila a určitě by si přišla na své a našla dost kousků odpovídajícím jeho stylu oblékání. Ale stydí se, protože první skupina má předsudky. Samozřejmě v sekáči můžeme narazit na pochybné existence a lidi, kteří si nemohou dovolit více. Nebo na protivné, zanedbané matky, které se pletou s kočárkem a jejich nezvladatelné děcko lítá kolem. Stejně tak tu ale můžeme narazit na od pohledu zazobanou paní s pěkným vkusem. A bohužel i na tu neoblíbenou tmavou skupinu lidí, která páchne lacinou voňavkou...

A pak jsme tu my, kteří musí omrknout každý nový sekáč v okolí a mají svůj oblíbený, který navštěvují pravidelně. V mém případě jsou to dva obchody. V jednom stojí každý kus permanentně 30,- (a míň při akcích) a v tom druhém se ceny pohybují kolem 39,- a výš, který navštěvuji méně často a převážně v době výprodeji vše za deset.

 
 

Reklama