Ze života

Sednout si za počítač a...

18. května 2018 v 16:16 | Lucirä
Psát? Chatovat? Hrát hry? Sledovat videa?

Byly doby, kdy jsem u počítače trávila spoustu času. Třeba po příjezdu ze školy; to jsem chodila ještě na základní. Kolikrát jsem se vyloženě těšila na to, až přijedu domů a budu trávit čas na počítači. Svůj drahocenný čas. Proč? Že by mi tehdy ten čas nepřišel tak drahocenný? I to je dost možné, jako dítě si člověk neváží spousty věcí, na které přichází až po pár letech zkušeností. Pravým důvodem ale bude především to, že mi přišlo drahocenné už jen to, čím jsem tam ten čas tehdy trávila.

Můj první blog byl o Tokio Hotel, druhý asi o všem možném a třetí, ten nejdůležitější, byl o The Sims. O téhle hře, která je mou neodmyslitelnou součásti, jsem už kdysi psala. Nemá smysl se opakovat, ale získala jsem díky téhle hře spoustu tehdejších kamarádů a i když se s některými už ani neznám, s jinými jsem naopak zůstala alespoň v malém kontaktu. Důležité ale je, že jsem ty kamarády tehdy potřebovala, protože s těmi v neinternetovými jsem si prostě nesedla tolik, jak jsem potřebovala. Jak jen to popsat... Vždycky jsem byla o krok napřed? Ne, to ne. Jednak to zní trochu povrchně, ale já spíš byla o krok někde úplně jinde. Co o krok, o jedenáct. Tihle byli sice daleko, vídala jsem je jen občas na srazech a naše komunikace byla tvořená ťukáním do klávesnice a v lepších případech telefonováním na skypu, ale byla. A mně stačila, protože to byli moji lidé. Ti, které jsem mezi těmi ve školních lavicích nenašla. A v ulicích naší vesnice už vůbec ne.

Bavilo mě to. Sednout si k počítači, hrát simíky, psát blog a povídat si u toho s mými kamarády. Bavilo mě číst jejich tvorbu, být součástí nějaké větší komunity. A tak dny plynuly. Trávila jsem na počítači opravdu spoustu času, ale ten čas nebyl úplně promrhaný, jako bych celé dny a noci hrála střílečky a nevěděla nic o okolním světě. Samozřejmě se tím neospravedlňuji - nový datadisk jsem vydržela hrát třeba čtyři hodiny ráno, když jsem byla nemocná - ale pořád jsem tak nějak věděla o tom opravdovém světě venku. Ne tolik, co teď, ale věděla.

To, proč jsem se rozhodla o tomhle psát, je to, že teď to mám přesně naopak. Když přijedu z práce, těším se ven. Do lesa, na louku, na polní cesty, na zahradu, kamkoliv. Těším se, že si popovídám s lidmi, které mám ráda, že si přečtu pár stránek rozečtené knihy, že si zasportuji nebo pustím nějaký film. Ale jsou dny, kdy mám chuť sednout si za ten počítač, přesně tak, jako dřív. Sednout si a být tam... Tam. Jenže kde tam? Ráda píšu na blog. Ráda píšu, ráda si zaznamenávám své myšlenky a zážitky sem, do svého internetového útočiště. Ale co jiného já tu vlastně dělám? Nic. A tak vždycky, když nastane ta chvíle, kdy mám chuť sednout si k počítači a skutečně to udělám, dochází mi, že už tu vlastně nenadělám nic. Sezení za počítačem je pro mě neexistující záležitostí. Jdu sem jen cíleně. Napsat článek, přečíst si e-maily a zprávy, přečíst si články přátel, stáhnout si film, zjistit nějakou informaci nebo něco objednat. A ani u toho nesedím, protože to prostě už neumím. Můj čas strávený za počítačem probíhá tak, že počítač je zapnutý a já běhám kolem, semtam ťuknu do klávesnice, odběhnu zase k něčemu jinému a pak se vrátím dodělat tu rozdělanou počítačovou záležitost.

A občas mi to, přiznám se, trochu chybí. Že už si nezapnu tu hru a nevydržím u ní chviličku odpočívat. Že si nevydžím s lidmi jenom vyměňovat písmenka. Že po otevření internetového prohlížeče mám za pět minut hotovo a najednou nevím, co si v tom virutálním světě počít a kam se na tom monitoru vydat. Ale asi to tak má prostě být. Asi už mi není souzeno umět počítačovat, protože jsem se dostatečně vypočítačovala v dětství. Asi se tomu říká dospělost.

Kým jsem byla?

15. února 2018 v 12:02 | Lucirä
Jako malé děti jsme mohly být kýmkoliv a čímkoliv. A byl to úžasný pocit.


Já jsem třeba byla Phoebe. Nejmladší čarodějka ze sester Halliwellových, která jako zvláštní moc měla předtuchy budoucnosti. Mimo to ovládala bojové umění, byla krásná a bezhlavě zamilovaná do démona Cola Turnera. Tak tou jsem byla já. Phoebe Halliwellovou.

Příběh z vlaku

25. listopadu 2017 v 6:03 | Lucirä
Odcházím tak z práce, je přesně 14:00. Na nádraží to rychlejší chůzí trvá jedenáct minut a jede mi to ve 14:19. Mám tedy osm minut k dobru. Příležitost zaplout do dveří Zdravé výživy, která je po cestě.
Zapluji, rychle nakoupím a klusám na vlak. Koupím si jízdenku, honem rychle nastupuji a procházím naším malým vláčkem, který je skoro celý obsazený školáky, kteří se vrací domů. Je tedy úplně jedno, kam si sednu - tak jako tak, místa u okýnek jsou obsazené, a já budu trčet do uličky.
Přišla jsem navíc jen tak tak, takže jsem se zastavila přesně uprostřed, mrkla doleva na neznámého člověka, aniž bych si pořádně uvědomila, zda mluvím s někým mladším či starším, natož pak, abych řešila pohlaví. ,,Můžu?" vyhrkla jsem ze sebe. Náhodného cestujícího jsem si prohlédla právě až po tom, co jsem se zeptala. Jindy si pečlivě vybírám, abych si nesedla k někomu nevhodnému (nevhodný znamená třeba smrdutý, úchylně se tvářící anebo někdo se zlýma vočima), ale ve spěchu to mám trochu zpřeházené.

Byl to kluk. Zcela viditelně mladší, než já, docela o dost. Mohlo mu být tak čtrnáct nebo patnáct. Což je rozdíl... pfff... osmi let? A osm je skoro deset (sakra, to zní už celkem morbidně). Nevím ale, zda to bylo viditelné i pro něj. Protože si mě sjel pohledem od shora dolů, naprosto úchylně se usmál, nejdříve se nesměle podíval do strany, zpět na mě a zase do strany, až nakonec odhodlaně odpověděl "Jasně". To "Jasně" bylo tak sebevědomé, až jsem se zalekla a chvíli myslela, že se otočím a budu pokračovat vlakem dál. Chvíli jsem i přemýšlela, jestli jsem se opravdu zeptala jen na to, zda si tam můžu sednout, nebo jestli jsem ho náhodou nějakým omylem nepozvala na rande.

Sebrat se a odejít od člověka ve vlaku, který vám právě sdělí, že místo vedle něj je volné, by bylo trochu divné. A stačilo, že divný byl ten kluk. Tedy, moje měřítko divnosti je samo o sobě poněkud divné, ale tohle nebyl ten obyčejný puberťák, jehož přítomnost i vtípky se dají ignorovat. Něco mi na něm vážně nehrálo. Připomínal mi trochu jednoho našeho příbuzného, který je regulérní magor (jakože fakt, opravdický blázen), to na těch lidech prostě poznáte, pokud jste vůči druhým trochu vnímavější. No ale stejně jsem si sedla.

Seděla jsem, hrabala jsem v peněžence, v batohu, v mobilu... vyhlížela jsem průvodčího, sledovala lidi z okna. Zkrátka jsem si hlavu vykrucovala na druhou stranu, jen abych se na něj nemusela dívat. Jenomže on mě sledoval celou tu dobu. A culil se. Periférně jsem vnímala nějaké jeho prazvláštní grimasy, co se podobaly jakýmsi milostným námluvám tvorům zvířecí říše. Hotové pářící tanečky! Lidi, neumíte si ani představit, jak trapně jsem se cítila! Hlavou se mi honilo jen "hlavně se na něj prosímtě nekoukej, ne, ne, nesmíš se na něj podívat", zatímco on mi nepřetržitě věnoval své rádoby svůdné pohledy, které hladově volaly něco ve stylu "podívej se na mě, bejby, chci bejt jen tvůj!" PO-MOC.

BRRRRR! Jakmile jsem se blížila ke své rodné vsi, vyběhla jsem s báglem ze sedačky a při zavírání dveří jsem se po něm přece jen ohlédla. Jeho pohled se ale najednou změnil. Zapichoval mě stále, ale v těch očích bylo zklamání a nepopsatelná zloba. Asi jsem se ho dotkla.

Já snad na starý kolena budu lamačky klučičích srdcí. Hustý.

Blogové útočiště

20. října 2017 v 18:27 | Lucirä
Blog. Internetová stránka, na kterou si
můžete psát co se vám zachce. Od článků informativních, přes své zážitky, fotografie a jinou tvorbu. Můj blog je pro mě něco jako druhý domov. Místo, kam se vždycky velmi těším. Místo, na které se ráda vracím. Místo, které má pomáhá zachytit všechny mé krásné vzpomínky a okamžiky.

Jestli máte pocit, že se to tu poslední dny hemží články a že moje aktivita vzrůstá, pak to není jen pocit, ale skutečnost. Kolikrát mám v rozepsaných připraveno spoustu článků a už si i přijdu hloupě, jak sem házím jeden za druhým. Stíhá to vůbec někdo číst? Nemyslí si o mně někdo, že celé dny jen sedím u počítače? Neměla bych zpomalit...?

Jenže pak si řeknu, proč nedělat to, co mě baví?

Podzim, období změn

17. října 2017 v 19:43 | Lucirä

Nejspíš to nebude poprvé, co píšu, že změny jsou v životě potřeba. Jen ne vždy je lehké si to uvědomit, přiznat a dát té změně šanci. Pustit ji dál, ať koná, jak uzná sama za vhodné.

(Pátek) 13. října

12. října 2017 v 16:02 | Lucirä

Říjen je hrůzostrašný sám o sobě. Vznáší se nad ním duch Halloweenu, jeho ponurá a tajemná atmosféra, kouzla a čáry... Ale co když se k němu přidá ještě pátek 13.? Přesně to nás totiž čeká zítra.

A kde vlastně vznikla pověra, že je pátek třináctého nešťastným dnem?

Podzimní TO DO LIST

23. září 2017 v 16:28 | Lucirä


Hrozně ráda plánuji. Sice nerada přímo, ale jak se jedná o nepřímé plány, dokážu se v nich vyžít. Budeme tomu říkat náčrt. Hrubá představa toho, co bych ráda podnikla. Jak už v době blízké, například příští víkend, týden, nebo zkrátka v určitém měsíci či období, ale i ve vzdálenější budoucnosti. Zkrátka co bych jednou třeba mohla podniknout za život. Za rok, za dva, za deset.

No a teď tu máme podzim, který je mým velmi oblíbeným obdobím a na který mám vždycky hromadu drobných plánů. Přijde mi, že tohle období začíná přinášet nejhezčí příležitosti. Zima je pro mě pak takovou velkou královnou všeho, kdy prostě ty události v životě vrcholí a vůbec to na mě působí jako nejšťastnější období. Přechod do jara bývá takový zvláštní - do dnes nevím, co si o něm myslet. Leden a únor na mě vždycky působily tak nějak prázdně, mrtvě, až depresivně. Nejspíš je to jen v mé hlavě, a tak jsem se rozhodla, že z toho přestanu vinit dva měsíce v roce a radši se zaměřím na to, abych si je příště co nejvíce užila. No a pak je jaro, jehož první dny mám moc ráda, ale do toho konce léta mi to celé přijde takové nijaké a rutinní. Zkrátka se toho nejvíc začíná dít právě teď.

Nevšednost všedních dnů

18. května 2017 v 14:43 | Lucirä
V poslední době jsem si všimla jedné věci, která mě hrozně mrzí. Spousta lidí žije jen o víkendu. V týdnu mají práci nebo školu (zkrátka většinou stereotypní povinnosti) a kvůli tomu zahazují každičký všední den, jako by byl něčím méněcenným. A pak opravdu je. Ale jen kvůli vám a vašemu přístupu.

Svatá seriálová trojice, aneb mé guilty pleasure

10. května 2017 v 19:45 | Lucirä

Guilty Pleasure...To je něco, co máme rádi, ale tak trochu se za to stydíme a nepříliš se tím chlubíme. Ale já jsem se rozhodla se pochlubit a trochu se o tom rozepsat.

Nejsem moc seriálový typ, spíše filmový. Jak už jistě víte, miluji třeba horory. Nebo tvorbu Tima Burtona. Ujíždím na Batmanovi. Ráda mrknu na fantasy a sci-fi filmy, hltám dokumenty o mimozemšťanech a nadpřirozenu. To je zkrátka to moje. Ze seriálů jsem pak propadla akorát Supernatural a ke konci loňského roku také Stranger Things. To je to, co o mně ví každý, neboť jsou to ty věci, které mám skutečně moc ráda a ráda se jimi i chlubím. Ráda si vezmu tašku s logem Batmana nebo tričko s nápisem ze SPN (a ještě se u toho cítím hrozně cool, znáte to?).

Pak jsou tu ty věci, na kterých ujíždím poněkud tajnější formou, a moc se tím nikde nechlubím. A rozhodně bych si je nevzala na triko. Dá se říct, že mám takovou seriálovou svatou trojici, na kterou zkrátka nedám dopustit, ale kterou nezmíním, když se mě někdo zeptá na můj oblíbený film nebo seriál. Protože já mám přece ráda horory, tak nemůžu říct, že mě hrozně baví taková krávovina jako je..

IIFYM - recept na vysněnou postavu, nebo na zblbnutí?

3. května 2017 v 6:46 | Lucirä

V dnešním světě je to na každém rohu dieta. Proteinová, paleo, nízkotučná... Všechno jsou to víceméně extrémy, kdy vynecháte určité potraviny a upřednostňujete jiné. Jednoduše řečeno, je to něco, kvůli čemu musíte neustále přemýšlet, nenecháte odpočinout svou mysl, naprosto ignorujete signály svého těla a mimo jiné to je také zaručený recept na zblbnutí.

Jsou věci, které člověk ví. Že vykoupané hranolky v oleji jsou špatné, že dochucovadla a konzervanty obsažené v polotovarech a sladkostech obsahují látky nebezpečné pro tělo. Ty, kteří si sami sebe a svého života natolik váží, nemusí nikdo přesvědčovat o tom, které potraviny by se v jejich jídelníčku vyskytovat neměly (nebo jen zřídka), a které naopak ano. Prostě si k tomu dospějí a najdou cestu sami. Pokud člověk chce, nic není nemožné. Ti lhostejnější vůči svému zdraví dávají přednost svým nezvladatelným chutím. :-) Nesoudím nikoho, každý si musí zvolit svou cestu a já nikomu nebudu vnucovat tu, o které si sama myslím, že je správná.

Jenže v poslední době se rozmohla jedna věc. Lehce jsem se o tom zmínila už v mém článku Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem, a ráda bych se tomuto tématu věnovala ještě chviličku a podrobněji. A to je počítání makroživin, neboli nový stravovací styl, který se stal trendem. Jmenuje se...

IIFYM

neboli

If It Fit Your Macros

zkrátka a zjednodušeně: Jestliže to zapadá do vašich maker (tak to sežer, a no a co, že jsou to čipsy s glutamanem!)
Tohle stravování se rozmohlo především u žen, které se rozhodly posilovat, nabírat svalstvo, schazovat množství tuku a třeba i závodit v bikini fitness. A já chci říct své poznatky, zkušenosti a důvod, proč si myslím, že je tohle stravování jedna velká blbost, která vám doslova vezme život.
 
 

Reklama