Ze života

Nevšednost všedních dnů

18. května 2017 v 14:43 | Lucirä
V poslední době jsem si všimla jedné věci, která mě hrozně mrzí. Spousta lidí žije jen o víkendu. V týdnu mají práci nebo školu (zkrátka většinou stereotypní povinnosti) a kvůli tomu zahazují každičký všední den, jako by byl něčím méněcenným. A pak opravdu je. Ale jen kvůli vám a vašemu přístupu.

Svatá seriálová trojice, aneb mé guilty pleasure

10. května 2017 v 19:45 | Lucirä

Guilty Pleasure...To je něco, co máme rádi, ale tak trochu se za to stydíme a nepříliš se tím chlubíme. Ale já jsem se rozhodla se pochlubit a trochu se o tom rozepsat.

Nejsem moc seriálový typ, spíše filmový. Jak už jistě víte, miluji třeba horory. Nebo tvorbu Tima Burtona. Ujíždím na Batmanovi. Ráda mrknu na fantasy a sci-fi filmy, hltám dokumenty o mimozemšťanech a nadpřirozenu. To je zkrátka to moje. Ze seriálů jsem pak propadla akorát Supernatural a ke konci loňského roku také Stranger Things. To je to, co o mně ví každý, neboť jsou to ty věci, které mám skutečně moc ráda a ráda se jimi i chlubím. Ráda si vezmu tašku s logem Batmana nebo tričko s nápisem ze SPN (a ještě se u toho cítím hrozně cool, znáte to?).

Pak jsou tu ty věci, na kterých ujíždím poněkud tajnější formou, a moc se tím nikde nechlubím. A rozhodně bych si je nevzala na triko. Dá se říct, že mám takovou seriálovou svatou trojici, na kterou zkrátka nedám dopustit, ale kterou nezmíním, když se mě někdo zeptá na můj oblíbený film nebo seriál. Protože já mám přece ráda horory, tak nemůžu říct, že mě hrozně baví taková krávovina jako je..

IIFYM - recept na vysněnou postavu, nebo na zblbnutí?

3. května 2017 v 6:46 | Lucirä

V dnešním světě je to na každém rohu dieta. Proteinová, paleo, nízkotučná... Všechno jsou to víceméně extrémy, kdy vynecháte určité potraviny a upřednostňujete jiné. Jednoduše řečeno, je to něco, kvůli čemu musíte neustále přemýšlet, nenecháte odpočinout svou mysl, naprosto ignorujete signály svého těla a mimo jiné to je také zaručený recept na zblbnutí.

Jsou věci, které člověk ví. Že vykoupané hranolky v oleji jsou špatné, že dochucovadla a konzervanty obsažené v polotovarech a sladkostech obsahují látky nebezpečné pro tělo. Ty, kteří si sami sebe a svého života natolik váží, nemusí nikdo přesvědčovat o tom, které potraviny by se v jejich jídelníčku vyskytovat neměly (nebo jen zřídka), a které naopak ano. Prostě si k tomu dospějí a najdou cestu sami. Pokud člověk chce, nic není nemožné. Ti lhostejnější vůči svému zdraví dávají přednost svým nezvladatelným chutím. :-) Nesoudím nikoho, každý si musí zvolit svou cestu a já nikomu nebudu vnucovat tu, o které si sama myslím, že je správná.

Jenže v poslední době se rozmohla jedna věc. Lehce jsem se o tom zmínila už v mém článku Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem, a ráda bych se tomuto tématu věnovala ještě chviličku a podrobněji. A to je počítání makroživin, neboli nový stravovací styl, který se stal trendem. Jmenuje se...

IIFYM

neboli

If It Fit Your Macros

zkrátka a zjednodušeně: Jestliže to zapadá do vašich maker (tak to sežer, a no a co, že jsou to čipsy s glutamanem!)
Tohle stravování se rozmohlo především u žen, které se rozhodly posilovat, nabírat svalstvo, schazovat množství tuku a třeba i závodit v bikini fitness. A já chci říct své poznatky, zkušenosti a důvod, proč si myslím, že je tohle stravování jedna velká blbost, která vám doslova vezme život.

Nejrychleji se rodí strach?

19. dubna 2017 v 13:09 | Lucirä
Původně jsem o tomto incidentu, který vylíčila už má sestra na svém blogu, psát vůbec nechtěla. Nicméně ve mně zanechal příliš mnoho, než abych se k němu nevyjádřila i já sama.

O velikonoční neděli jsme já, mamka s Dragem a sestra s Larou šly na procházku . Jako každý jiný den. Vyrazily jsme do míst, kam chodíme prakticky denně, a to nejen společně, ale i každá zvlášť. Často tam chodím ráno ještě před prací, jen s Dragem. Občas se tomu staroušovi ale ještě nechce z pelechu, tak jdu sama. Úplně sama. Když jdeme od nás, je to podél lesa a louky, přes koleje, po poli a do dlouhého chráněného lesa, ve kterém teče potok. Dá se jít vnitřkem lesa, nebo přejít lávku na druhou stranu za les. Tam se ocitneme na krásné louce, která je určena především pro koně. Z druhé strany je také les, na kopci. Louka je tedy mezi dvěma lesy. Když jdeme spolu, přejdeme v našem oblíbeném lese s potokem lávku a jdeme až na kopec. Ocitneme se na silnici, kousek jdeme po ní a potom běžíme z toho druhého lesa na kopci. Psi to milují. A já taky! Doběhneme až dolů a jsme zase na louce, po které se vracíme zpět do lesa s potokem, jen z druhé strany, kde je také lávka. Tam většinou koupeme psy. Když jdu sama, procházím rovnou les jeho vnitřní stezkou, nebo jdu podél něj po louce. Vím, zní to dost zmateně a nejspíš si to budete muset přečíst alespoň dvakrát, abyste měli alespoň minimální představu. Mně nikdy nešlo popisovat cestu. Jsem ale hrozně kreativní, a tak jsem vám pro představu připravila mapku.

A taky mám tendenci odlehčovat články s vážnějším tématem.

SEKÁČOVÁ SOCKA?

17. dubna 2017 v 10:08 | Lucirä

Na sekáče existuje spousta názorů. Buď jsou tu tací, kteří na ně shlížejí pohrdavě a nikdy by do takového obchodu nevlezli, protože je to přece pro socky, nosit oblečení po někom jiném - kor když ani nevíme, od koho vlastně je. Pak je tu skupina lidí, která by takové oblečení klidně nosila a určitě by si přišla na své a našla dost kousků odpovídajícím jeho stylu oblékání. Ale stydí se, protože první skupina má předsudky. Samozřejmě v sekáči můžeme narazit na pochybné existence a lidi, kteří si nemohou dovolit více. Nebo na protivné, zanedbané matky, které se pletou s kočárkem a jejich nezvladatelné děcko lítá kolem. Stejně tak tu ale můžeme narazit na od pohledu zazobanou paní s pěkným vkusem. A bohužel i na tu neoblíbenou tmavou skupinu lidí, která páchne lacinou voňavkou...

A pak jsme tu my, kteří musí omrknout každý nový sekáč v okolí a mají svůj oblíbený, který navštěvují pravidelně. V mém případě jsou to dva obchody. V jednom stojí každý kus permanentně 30,- (a míň při akcích) a v tom druhém se ceny pohybují kolem 39,- a výš, který navštěvuji méně často a převážně v době výprodeji vše za deset.

Mé první hennování

11. dubna 2017 v 19:16 | Lucille Daryl

V jednom z minulých článků jsem zmiňovala, že jsem se rozhodla dát sbohem chemickým barvám na vlasy. Ale že mi to opravdu trvalo.

Se svými vlasy jsem nebyla nikdy spokojená. Narodila jsem se jako kudrnatá blondýna, která v první třídě měla vlasy rezaté jako veverka a časem "zešpinavěla" a měla takovou tu klasickou nijakou barvu. Někdy na základce frčely melíry, a tak jsem měla hlavu promelírovanou něčím světlejším, jenže pak přišlo mé emo období a já zatoužila po tmavých vlasech. Začalo to černými melíry a skončilo celou černou palicí. A jak jednou nabarvíte světlé vlasy na černo, horkotěžko se toho zbavujete. Nejen, že to nejde úplně vymýt, ale jakmile začnou vlasy odrůstat, je to do očí bijící. A tak máte dvě možnosti - buď to přetrpět a nechat co nejvíce vymýt a odrůst, anebo nabarvit znovu. A já si vybrala tu druhou možnost a upsala se tak trochu Ďáblu na doživotní barvení.

Moje nezdravá cesta zdravým životním stylem

24. února 2017 v 8:25 | Lucille Daryl
Bylo to před dvěma lety, kdy jsem začala cvičit. Do té doby jsem se, kromě častých procházek, téměř nehýbala. Můj životní styl nebyl rozhodně zdravý a potraviny, které se každý den objevovaly v mém jídelníčku, byste rozhodně vidět nechtěli. Sušenka sem, párek tam. Jeden sáček brambůrek k první polovině filmu, druhý k sáček k té druhé. A že jsem na ten film koukala o půlnoci? No a? To mi v pořádné náloži nebránilo. Nikdy jsem ale nebyla tlustá. Říkáte si, že jsem měla štěstí? Já to spíš vnímám jako smůlu, neboť právě kvůli tomu mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, že něco dělám trochu špatně.

Tenhle článek je o mé cestě zdravý životním stylem a posilováním, která se zvrtla v něco nezdravého. V závislost, posedlost a frustraci. Aneb pozitivní přístup hraje nejdůležitější roli naprosto ve všem.



The Sims 2 - hra života

2. února 2017 v 7:00 | Lucille Daryl
The Sims 2. Hra, kterou zná jistě každý. Ale ne pro každého je jenom hrou.

Jedná se o simulátor života se třemi herními módy. Jednak stavíte dům v sousedství, ten poté vybavíte nábytkem dle vlastního v kusu a nakonec do něj nastěhujete rodinu, kterou si můžete sami vytvořit. Můžete hrát za jednoho simíka, kterého později s někým seznámíte, nebo rovnou za několika člennou rodinku. Všechno záleží jen na vás. Hra má už 4 díly, ale moje srdce si získal především ten druhý.

S hrou vás asi nemusím podrobněji seznamovat, protože každý si jistě umí představit, jak to tam chodí. K základní hře během let přibylo spoustu malých doplňkových balíčků a velkých datadisků, které nám nabízejí více možností. Nejen, že simíci mohli nosit nové oblečení a používat nové předměty, ale také mohli studovat, chodit na párty a na rande, podnikat, pořídit si psa, užívat si roční období, jezdit na dovolenou, věnovat se svým zájmům nebo bydlet ve městě v bytě. Kromě oficiálních datadisků bylo možné hru obohatit také neoficiálními downloady v podobě nového oblečení, účesů, make-upu, domů, nábytku, zkrátka všeho, na co jste si jen vzpomněli. A když píšu všeho, tak opravdu všeho. Nic nezůstalo zapomenuté. Mohli jste si stáhnout i reálněji vypadající pleť, oči, nalakované nehty, doplňky, kabelky, ale třeba i nové druhy pokrmů, které simíci připravovali. Kromě toho je na internetu obrovské množství patchů (nejznámější je například ten pro odstranění cenzury) a v neposlední řadě také cheatů, které usnadňovaly hru - ostatně, jak už to u cheatů bývá.

Ježíšek vs Santa Claus, aneb proč mám ráda Santu?

20. prosince 2016 v 20:17 | Lucille Daryl
Když se řekne Santa Claus, v Česku to vyvolá reakce pouze dvou skupin lidí. Té první Santa Claus jako hlavní charakter Vánoc nevadí, ba ho častokrát i upřednostňuje před Ježíškem. K této skupině se hlásím i já. Zatímco ta druhá skupina ho nenávidí a nejradši by ho nejspíš rovnou upálila v krbu zaživa.

Je to dlouholeté téma, aneb všude slýcháme věty typu ,,Jsme Češi, my máme Ježíška!" ,,Proč je na všem ten hnusáckej Santa?!" ,,Santa patří do Ameriky!" ,,Zachraňte Ježíška!" a tak podobně. Jenže motiv se Santa Clausem už je v období Vánoc zkrátka na všem. A rozhodně z trhu jen tak nezmizí. Je na tričkách, ponožkách, nádobí, balícím papíře, vánočních krabičkách a všemožných dekoracích.

Jak to vlastně bylo...

Co čechy přimělo tak hrozně nenávidět Santa Clause? Nejspíš to, že v Česku odjakživa nosí dárky na Štědrý Den právě Ježíšek a nikdo jiný. Ježíšek neboli Chriskind je dítě, zdrobnělina jména Ježíšek Kristus, jehož narození spadá právě na Vánoce a proto ho křesťané slaví. Takhle to samozřejmě není jen u nás, v České republice, ale i v některých dalších evropských zemích. Jenže úplně původně to byl právě svatý Mikuláš, který naděloval dárky, a kterého také slavíme 5. prosince.
Sv. Mikuláš z Myry byl velmi štědrý biskup, který podle legendy obdaroval tři dívky z chudé rodiny, které byly poslány do veřejných domů, aby si vydělaly na věno. K tomu však díky Mikulášovi nedošlo a nejen, že dívky měly na věno, ale celá rodina se tak zbavila dluhů. Na stejném principu je založena i Mikulášská nadílka, která se mimo jiné drží i u nás. Čert a anděl už jsou záležitostí další kapitoly, ale ve zkratce - Mikuláš často chodíval se svým černošským společníkem, kterého si nevím v jaké zemi později předělali na podobu čerta. A aby byly strany dobra a zla vyvážené, přidal se i anděl.
Němečtí protestanté odmítali uctívání svatých podle římskokatolické církve, což znamená že odmítli i uctívání svatého Mikuláše. A tak byl v 16. stolení jako dárkonoš zvolen právě Ježíšek, což má s největší pravděpodobností na svědomí Martin Luther, který nadílku rovnou přeložil na Kristovo údajné narození, 25. prosince. Nepřijde vám, že k tomu Ježíšek tím pádem přišel tak trochu jako slepý k houslím?
Jak už to bývá, časem se toho lidé z různých zemí chytli a postupem času se vše trochu pozměnilo, a proto se Vánoce slaví v každé zemi trochu jinak. Ježíška si můžeme představovat jako malého Ježíše, dětátko v Betlémě, malého kudrnatého kloučka s andělskými křídly a několika anděly kolem... A nebo taky jako červené světýlko nad lesem, které je ve skutečnosti světlem na vysílači, ale koho to zajímá? Podstatné je, kde se to vlastně vzalo a jak to začalo. Což jsme si ve zkratce už řekli.

Výjimečnost listopadu

9. listopadu 2016 v 14:41 | Lucille Daryl

V jednom z minulých článku jsem psala o tom, jak je pro mě vždycky konec října smutný. V tomto článku si řekneme, v čem mám naopak listopadové dny ráda.

Říjen je měsíc Halloweenu. Měsíc všeho strašidelného a děsivého, černých koček a čarodějnic, zombie, upírů, duchů a vlkodlaků. No zkrátka měsíc všech příšer. Ve článku recept na báječný podzim jsem Vám napsala, co mám na prvních podzimních dnech nejraději, co ráda dělám a vypsala jsem vám typicky halloweenské filmy. Ten článek se tudíž týká především září a říjnu. No ale co s listopadem?
 
 

Reklama